Dolů, níž a níž

18. ledna 2013 v 20:45 | Ravicu |  Můj vnitřní tvůrčí svět
Chladný večer, jen co je pravda, pomyslel si Dawlee, porozhlédl se po okolí a uvědomil si, že snad nikdy nebyl tak sám.

Vždycky bylo v jeho okolí spoutu lidí, ať známých či neznámých. Všichni hýřili, smáli se, pili, jedli, zkrátka se bavili. Najednou je tu sám. Jen on a drsná příroda. Oklepal se a vrátil se zpět k hořícímu krbu. Otevřel jedno ze svých Chardonay a pohodlně se usadil před hřejivým plamenem. Měl bych něco dělat, přemýšlel, přece nemůžu jen tak zbůhdarma mrhat časem. Ale ne, doktor Faraly mi kladl na srdce, ať si odpočinu, ať zapomenu na všechno, co mně kdy tížilo, ať vypadnu z toho obrovského kolotoče, který je zřejmě přícinou mých posledních obtíží. Mám pocit, jako by moje sny, vlastně to ani nejsou sny, něco já nevím, ale doktor tvrdí, že je to přepracováním. Dobrá tedy, nebudu se v tom patlat, budu raději odpočívat. Něco ale Dawleeho nutilo přemýšlet o věcech, které se v poslední době udály.

Dawleey měl poslední dobou pocit, jako by ho pronásledoval zlý duch, nebo nějaká jiná bytost, možná jenom zlý člověk, sám nevěděl. V jeho hlavě se rodily neskutečné představy o nichž všichni tvrdili, že to jsou halucinace, že je přepracovaný a to včetně doktora Farlaye. On si tím však nebyl tak jistý. Vlastně to je ten důvod, proč odjel sem, na samotu. Vypadnul z obrovského společenského a životního martiria, které bylo všude kolem něj. Samotného by ho to ale nenapadlo. Poslechl doktora a jenom proto, že byl jeho dlouholetým přítelem. V tom sebou Dawlee prudce škubl. Zaslechl jakýsi zvláštní zvuk, vycházející neznámo odkud. Vzal svíci a šel se podívat do chodby. Nikdo tam nebyl. Otevřel dveře, byla už tam, snažil se dohlédnout co nejdál, ale viděl jen na pár kroků. Asi zvěř, pomyslel si a zavřel dveře.

Když se však otočil, zbledl jako křída. Roztřásl se po celém těle a ztuhl tak, že se nemohl ani pohnout. Na schodišti vedoucím do horním pater byla všude krev, rudá jako když slunce zapadá. Na zábradlí seděl havran, který střežil každý jeho sebemenší pohyb. Najednou spatřil ženu, spíše přízrak. Měla bílé šaty umáčené od krve, do obličeje jí ale neviděl, tvář měla schovanou pod rudou, krásně zdobenou maskou. Díval se na ní témeř bez pohnutí, vyděšen k smrti. Tuto ženu přece vídal i ve městě, vypadala úplně stejně, i havran měl stejný, krutý výraz. Tak přece to nebyla halucinace! Žena se přibližovala stále blíž až stála před Dawleem. Najednou ucítil krutou bolest, začal se pomalu sesouvat k zemi, pomalu ztrácel vědomí a přitom viděl, jak žena svírá v rukou jeho srdce, stačil ještě zakřicet "Proč?!"

Za týden ho našli ležet na chodbě, byl už mrtvý. Doktor Faralay konstatoval srdeční příhodu: "Měl jsem být více prozřetelný, kdopak by to řekl, že tak mladý může mít nemocné srdce".

Kolem hlavy mu přelétlo cosi černého a dopadlo na zem. Doktor Faralay se sehnul: "Vida, havraní pírko, kde to se tady vzalo...."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)