Kdesi kolem roku 1942

7. ledna 2013 v 23:55 | Ravicu |  Můj vnitřní tvůrčí svět
Jeden z krutých roků v historii nejkrutějších dějin, kam se protknula část mého snu a později se spojila s úvahami reality, až vzniknul začátek jakéhosi krátkého příběhu...



Ač je krásné teplo, musela Elke cestovat vlakem plných podobných dívek, jako je ona. Mladá ošetřovatelka si svou profesi rozhodně představovala jinak. Na cestě má mnoho času k přemýšlení, její vrstevnice jsou plné nadšení, hlasitě si povídají, jak bude skvělé ošetřovat důstojníky a jinou honoraci. Elke se to ale vůbec nelíbí, nesouhlasí s válkou, ani s ničím, co se právě odehrává. Proč zrovna ona musela být vybrána. Jenže copak mohla odmítnout, nebo projevit svou nevoli či nesouhlas. Stálo by to život nejen ji. Cesta pomalu ubíhá a Elke je čímdál více jak na trní. Co jí čeká, co bude muset zvládnout, co bude muset překousnout? Nechápe nadšení svých spolucestujících a přemítá o něm. Nevědí holky hloupé do čeho se řítí. Možná jsou dostatečně zfanatizované a budou s láskou sobě vlastní pečovat o utržené nohy, ruce, vyhřezlá střeva a podobná hrozná utrpení. Nebudou pečovat o krásné vysoce postavené důstojníky a tím spíše se za ně rozhodně nevdají. Hlupáka snadno přesvědčíš ke zvrhlostem, pomyslí si Elke. Jí svírá jenom představa, že musí pracovat pro rozkvět říše.

Vlak dlouze zapískal a škubl. Už jsou na místě. Všichni se hrnou ven, jako splašení, Elke se pomalu rozhlíží. Na nástupišti na ně čeká oficír z lazaretu. Vysoký, urostlý muž přísného pohledu. Děvčata tak rychle srovná do lajny, že se Elke nestačí ani rozkoukat a už jsou na cestě. Není dlouhá, potrvá jen chvíli, než se ocitnou před obrovskou budovou s nápisem "Krankenhaus". Elke se zapotácí, až jí musí jedna z děvčat podepřít: "Neboj, to bude dobrý, uvídíš" špitla a usmála se na Elke. Hezké děvče, proč zrovna ona musí být tady, měla by zdobit spíše večírky, procházet se v honosné róbě, myslí si Elke.

Ze zamyšlení jí vytrhl až hluboký, ale výrazný hlas. Vedoucí lékař lazaretu je vítal na místě. Následovala prohlídka špitálu a ubytování. Elke prozřela. Vůbec to nevypadá jako nemocnice. Všechno je honosné, zdobené, spíš jako hotel. A pacienti?
Žádné utrpení utrhaných končetin či vyhřezlých orgánů?! Děvčata ve vlaku měla pravdu! Samí rádoby zranění a válkou poznamenaní vyšší důstojníci. Tady se děvčata určitě provdají. Ale Elke měla před očima černo. Nelíbíla se jí myšlenka péče o zbídačené vojáky, kteří museli jít do boje, ač nechtěli, ale nová myšlenka, že bude dělat poskoka rádoby poznamenáným válkou jí doháněla k šílenství a vyvolávala v ní nechuť. Chtěla se otočit a utíkat, ale nemohla, znamenalo by to jedině jedno....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)