Kryt

20. ledna 2013 v 20:24 | Ravicu |  Můj vnitřní tvůrčí svět
Nacházíme se v pozdemním krytu či bunkru. Vlastně ani nevím, co je dnes za den... Sakra co za den??? Já vůbec nevím, co je za rok, proboha a kde jsem se tu vzala? Co se to kolem děje?

Prudký záchvěv ubykace mně vytrhl z mého přemýšlení. Že by válka? Ne to ne, o tom nic nevím. Kdybych alespoň věděla, kde to vlastně jsem a v jakém roce! Půjdu se porozhlédnout, hlavně opatrně. Špatné osvětlení, jen co je pravda, vůbec mi to neusnadňuje! Plížím se podél zdi, když tu najednou další detonace. Ježiši, ono se to snad propadá, teď ještě budu vyklepávat hlínu z šatů, ne kašlu na to, jdu dál, musím zjistit co se děje! Vida, už slyším hlasy, půjdu za nimi.....

Proboha co to je? Všude pobíhají sestry oděné ve starých uniformách a kolem dětské postýlky! Němky!
Mně snad šálí zrak? Ne, je to jen sen, jenom sen! Au! Sakra, ještě si tu zmrzačím ruku! Ne to není sen, copak můžeme ve snu cítit bolest? Já nevím. Musím nepozorovaně zjistit co se děje, nesmí mně vidět!

Co to bylo za vítr? Bunkr je přece uzavřen, nebo ne? Proboha, vždyť ta sestra kolem mně prošla, copak mně neviděla? A další! Další! To není možné. Halo!!!! Ani mně neslyší! Nechápu to, ale nemám teď čas o tom přemýšlet, musím postupovat dál, vysvětlení se jistě časem ukáže.

Ó ne! Ty děti! Vždyť jsou ..... To jsou netvorové, ne děti, co to s nimi provedli? Nemůžu přestat plakat nad tou hrůzou, cítím, jak se mi podlamují kolena! Chudinky malé! To nevydržím, cítím, jak odcházím do mdlob!

"Slečno Lenny, slyšíte mně? Už jsme u konce."

Otvírám pomalu oči, jsem mírně rozrušená a dezorientovaná:"Kde to jsem a kdo jste Vy?"

"Jsem doktor Harald, právě jste si prošla hypnózou na které jsme se domluvili."

"Hypnózou?"

"Ano. Vidím, že jste trošku zmatená. Domluvili jsme se, že zjistíme, kým jste byla v minulém životě, měla jste zvláštní nejasné záblesky z války, už víte?"

Nezmohla jsem se na jediné slovo! Už jsem si vzpomněla, kdo je ten člověk i na to, na čem jsme se domluvili. Ne, to nemůže být pravda! Jak bych mohla! Já bych nemohla ubližovat dětem! Ne to ne!

Lenny odcházela z ordinace úplně bez sebe, ani doktora Haralda nepozdravila. Pořád přemýšlela nad tím co viděla, nevnímala okolní svět. Jako by najednou nebyl. Kráčela stále rovně, před očima výjevy hrůzy, které jí říkaly, co byla zač, stále tomu nemohla uvěřit. Když zvedla oči, už bylo pozdě. Nákladní vlak neměl šanci zabrzdit. Rok výroby 1941!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)