Dokument

27. března 2013 v 7:50 | Ravicu |  Co mě trápí a (ne)překvapuje
Dnes spíše co mě trápí. Nebo ne přímo trápí, ale hlodá mi v hlavě. Na druhou stranu by mě to ani nepřekvapilo, kdyby to byla pravda. Takže jak říká mládež "vo co goou?"


Z nadpisu je myslím dost patrné, že se jedná o dokument. Nedávno mě na něj upozornila známá (asi chtěla, aby to se mnou šlehlo definitivně, o čemž vypovídá i její vztah ke mě, ale to je vcelku šumák). Hlavně vůbec netuším, co si o tom mám myslet. Dokument je zaměřený na antidepresiva (pro mě donedávna spásná věc byť s mnoha mínusy) a farmaceutické firmy. Jmenuje se Bez života (nakonec článku hodím odkaz).

Je to taková reality-show zkřížená s dokumentem. Jeden chlápek, co trpěl úzkostnou poruchou (samozřejmě v Americe - kde jinde taky) se rozhodl, že pod lékařským dozorem ukončí léčbu, protože se cítí citově oploštělý. Dokument natáčí tuším přes rok a je vidět, jak se jeho stav neustále horší a ani náznak zlepšení. Do toho problikávají výpovědi lékařů, úkázky odhalených zfalšovaných výzkumů farmacentů, krmení dětské poopulace antidepresivy a důsledky užívání a to dokonce násilných činů, vražd a podobně. Dokument má ukázat, jak jsme ovlivnění těmito léky, že jde v podstatě o vymývání mozku a o jejich vysoké honoráře.

Můj názor na dokument je značně roztříštěn. Vidím věci, které jsou pravdivé, pak znám věci, které zkrátka jsou a pak cítím věci z vlastní zkušenosti. Všichni víme, co jsou farmacenti zač a že jsou to stejný svině, jako jakýkoliv byznysář v jakémkoliv odvětví mega-průmyslu. Víme, že hazardují mnohdy vědomě s lidskými životy a víme, jak mnoho výzkumů bylo zfalšovaných. Tenhle článek bude zřejmě sloužit k tomu, abych si urovnala všechny myšlenky a otázky, co mi plují hlavou.

Co víme o samotných lécích? Víme, že člověku mohou zachránit život, ale také že mají mnoho nežádoucích účinků. O tom se nebudu rozepisovat, to si najděte v odborné literatuře (jinak bych psala seminární práci :)). Důležitý rozdílný bod je, že v dokumentu tvrdí návykovost - AD nejsou návykové - teď si vyber! Na druhou stranu zastaralé AD opravdu návykové byly a ještě známe léky, které si lidé často s AD pletou - tzv. anxiolytika (na úzkostné poruchy a stavy). Často se přidávají k AD. Kvalitní psychiatr se Vám ovšem snaží vyhledat ty nenávykové (viz. ta moje). Pravdou je, že jich je velmi po skromnu. Ale dají se najít vyhovující! V neposlední řadě hraje důležitou roli úroveň lékaře. AD by měl opravdu předepisovat pouze psychiatr (dle mého názoru). Dnes Vám tyto léky, včetně anxiolytik napíše s přehledem obvoďák, kterej ví s prominutím prd, pro něj je to tabletka! A to vím i z vlastní zkušenosti. A jistě, že ne každý psychiatr je odborník na pravém místě. I lékaři jsou lidé a může se lehce stát, že narazíte na egocentrického blba s minimem vědomostí a to znám pro změnu taktéž z osobní zkušenosti.

V dokumentu tvrdí " když jsem byl mladý, byl jsem plachý a introvertní" a postupem času z něj AD udělala člověka oploštěného, bez citu atd. Celou věc nastaví tak, že jde o jenom plachého hocha. Když budu jenom plachý, stav se nebude zhoršovat a nedonutí mě vyhledat odborníka. Na začátku vidíme mladého usměvavého chlapce a na konci muže zničeného, nervově zhrouceného, který se stal obětí velkého průmyslu a závislosti se nemůže zbavit. Teď s odstupem času to začínám vidět. Další věc, kterou stojí za to úvést je, že introvertní či labilní jedinec (psychologie - temperament) je více náchylný, nebo má určitý minimální předpoklad ke vzniku či propuknutí deprese či úzkosti.

Další část, co je tzv. nedotažená jsou výkřiky v soudní síni - "vlivem antidepresiv se zabil, nebo zabil někoho a zabil se a po vysazení se zabil....!" Vlivem AD se rozhodně nezabil, zakopaný pes je v tom, že když nasadíte AD někomu, kdo je opravdu na nejspodnějším dnu, pak AD mu dodají sílu spáchat sebevraždu na kterou předtím tu sílu neměl, proto máme hospitalizace v léčebnách. Jestliže někoho zabil, pak netrpí rozhodně jen depresemi. K tomu, aby člověk někoho zabil, musí mít narušenou osobnost a někdy tito lidé působí paradoxně jako lidumilové. Jestliže se zabil po vysazení, pak je otázkou, zda-li to bylo kvůli oné návykovosti, nebo příliš časné vysazení, špatné vysazování, nebo prostě mám geneticky zděděnou dispozici a deprese se mi pořád vrací., nebo se mi vrací z jiného důvodu zakopaného někde v podvědomí. Myslím si, že to byl problém i pana dokumentaristy. A že docela hazardoval. Rok zůstat bez terapie v podobné stavu. Už jste viděli závislost co trvá rok a nelze se jí zbavit (při abstinenci)? Já teda ne. Doktor, co nechá člověka v podobném stavu jen kvůli dokumentu by zasloužil pár facek. Že byl aktér agresivní a mimo? Hmmm, aby ne. Když budete brát cokoliv dvacet let (kromě vitamínů) a pak se budete snažit přestat, kor když je to lék, kterej rovná psychiku, pak budete asi taky docela mimo. Zkuste si každej den vzít půlku paralenu po dobu dvaceti let. Myslím, že vaše játra to s největší pravděpodobností nerozdýchaj, pokud se toho dožijou a když ano, zkuste ho potom vysadit. Každý lék je svinstvo. Obyčejnej ibalgin dokáže člověku odstřelit ledviny a způsobit tzv. analgetickou nefropatii. Věděli jste to? A o tom se nemluví.....

To by byly asi hlavní poznatky co mi uvízly v hlavě a které jsem měla potřebu nějak škatulkovat. Jsou ale věci, se kterými souhlasím. Určitě pokud to stav umožňuje a jde to, je lepší zvolit alternativní metody. Psychoterapie je vynikající věc, ale pokud máte slušně rozjetou depresi, tak Vám samotná psychoterapie nepomůže, naopak Vám může ještě ublížit (opět osobní zkušenost)! Alternativní medicína je vynikající věc, neustále v ní mám pomocnou berličku, ať už himalájské čaje, nebo léčba čaker a miliony dalších věcí. Očistné procesy jsou super. Se vším souhlaasím, všechno provádím, objevuju další a další. Dle mého obecného názoru je problém v tom, že západní medicína odmítá východní a naopak. Myslím, že obě by si k sobě měly vytvořit vztah a spojit síly, to byste čučeli, kolik je najednou vyléčenců :) Další věc, ale tu jsem popisovala hned na začátku je, že AD a jiné tbl Vám klíďo předepíše obvoďák. Otázka co AD a děti - to ještě nikdo neví. Ovšem vidět dítě (před léčbou) jak vrčí, slintá a je agresivní a při léčbě je relativně ukočírovatelné, nevím nevím, jak byste se rozhodli Vy.... O dětech ale psát nechci, protože na to nemám tolik zkušeností ani znalostí a navíc je to téma více než složité.

A poslední věc, co bych chtěla vyjádřit je, jak já jsem se dostala k AD a porovnat s dokumentem. Tak, jak ten člověk vypadal na konci dokumentu, tak jsem vypadala já na začátku, aniž bych předtím brala jakoukoliv tabletu ovlivňující psychiku! Kolegyně mě musela dotáhnout na psychiatrii, jinak by to špatně skončilo. Přesně ten obvoďák mi totiž napsal anxiolytika. Jenže po čase přestala stačit. Dávky jsem si zvyšovala, abych se nezbláznila a nakonec ani nezabírali. Ač jsem si myslela, že psychiatr na kterého jsem narazila je bezvadnej, brzo jsem zjistila, že jsem se mýlila. Nasadil mi sice nejnovější AD a povedlo se nám zbavit se anxiolytik. Jenže léčba, aby byla účinná musí trvat nejméně půl roku. Tenhle expert mi AD s klidem vysadil po třech měsících. A to dost rychle ještě ke všemu. Co mohlo asi tak následovat?! Stav se zhoršovala a já se snažila to řešit po svém, myšlení zkreslené, takže nějaké úvahy o tom, co mám udělat byly v tahu. Začala jsem zdravím životním stylem - strava, sport až do vyčerpání a výsledek? Zhubla jsem sice 20 kg, ale bylo mi hůř a hůř. Když jsem se totálně vyčerpala, že tělo hublo samo a já měla co dělat, abych vůbec vstala z postele, začala jsem docela slušně popíjet. A abych se vyspala, kombinovala jsem anxiolytika s alkoholem. Výsledek? Daleko rychlejší zhoršování stavu. Beznaděj. Když někdo řekl cihla, mě to rozbrečelo. Všude tma a temno. Došlo tak daleko, jak všichní víme, chtěla jsem to skončit, dokud mám ještě zbytek sil. Paradox nebo spíš záludnost je to, že podobné stavy přijdou, když máte všechno relativně vyřešeno, objektivně si můžete gratulovat. Nu takže se léčim rok, možná už teď aj déle, ani nevím, ale dalo práci mě (se) dát dohromady. Teprve teď jsme našli vhodnou terapii a začalo to relativně fungovat. Mezery to ještě má, ale tentokrát je to na mě. Takže milej dokumente, radši to budu žrát celej život (ikdyž bych to nechtěla) a budu funkční, než se topit v tom odpornym hnusu! Je to smutné, ale je to tak. Happy budu, jestli s tím zatočíme úplně (kdo by nebyl)!

Slíbený odkaz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)