Bludná loď přátelství (vzkaz)

28. dubna 2013 v 2:06 | Ravicu |  Stalo se u blázna ...
Ani nevím, jestli bludná loď je ten správný výraz pro to, z něho se chci vypsat a co mě trápí delší dobu. Myslím, že zásadní "háček" je určitě ve mě. Na sto procent ovlivněna diagnózou a tak na šedesát vnitřní proměnou....


Poslední dobou mám pocit, že přátelství s mojí (jak se říká) nejlepší kamarádkou značně pokulhává. Přiznávám se, že dlouhou dobu jsem ho nechala kulhat záměrně, jednu dobu nezáměrně. Samozřejmě nezáměrně to bylo v období hlubokých depresí (to člověka asi napadne). Problém je v tom záměrném. Proč jsem se tak věrnému přátelství teda vyhýbala? Vyjímečně v tom nehrála roli moje "paranoia".

Říká se, že lidé ve vašem životě odcházejí a přicházejí tak, jak je dáno osudem. Možná je to pravda, možná ne. Každopádně nic není náhoda, všechno jepevně řízeno - ale to jentak okrajově. Vznikl u mě hluboký pocit "zrady" (ne v pravém slova smyslu), jejíž viníkem nebyl nikdo....

Počátek

Začalo to, když se moje diagnoza začala projevovat naplno. Potom byly chvilky, kdy jsem relativně fungovala a tak nějak jsem se snažila kontakt udržovat. Bylo mi líto, že si moje kámoška chodí na vínečko a já nemůžu. Víno mám ráda, společnost jak kdy, ale horší bylo, že kolikrát se stalo, že už byla domluvená s někým jiným na návštěvě vinárny v době, kdy já měla zrovna volno. Zklamání bylo veliké. Byla jsem ráda, že si užívá, jen mi to bylo líto.

Jak to bylo dál

Kromě toho, že miluju víno, jsem taky velkým milovníkem čajů. Miluju návštěvy v čajovně, ač tam nechodím nějak pravidelně. Moc jsem si přála svým kamarádům ukázat, že v čajovně je to bezva, že budeme mít místo, kde se budeme moct scházet všichni. Jenže stal se pravý opak. Čaje nebylo to, co by jim lahodilo, bylo ho velké množství, špatně se sedělo (na poštářku jako na východě) a bylo toho víc. Mrzelo mě to. Přišlo mi, že jde v podstatě o "pohanění" mého "svatého" místa. Člověk samozřejmě smýšlí přehnaně pokud je v psychické nepohodě, má myšlení otočené a ne o málo. Samozřejmě, že do čajky jsme víckrát "nepáchli". Jak jinak to mohlo dopadnout, než vzájemným oddalováním....

Bod zlomu - long sad story

V jakýchkoliv situacích se objevuje velmi rád. Objevil se i pro mě. Jenom pro mě. Moje kamáradka o něm dodnes neví. Za všechno můžu vlastně já a moje velká omylová i osudová chyba. Jednoho dne jsem se jednou zase cítila jako král světa. Řekla jsem si, proč nejít taky do vinárny, nějakou tu skleničku ještě zvládnu, navíc je mi dobře, deprese jsou pryč, tak co (to bylo v době "up", ale to jsem ještě nevěděla, že je to ono). Naběhla jsem takhle po denní do vinárny. Bavili jsme se všichni, paráda. Jenže co se nestalo? Ve svém huronství jsem do sebe začala vrhat jednu za druhou, že jsem dokonce dohnala jejich náskok, zatímco na mě čekali. Měla jsem síly, že bych uzvedla menhir. Ani nevím, jak to bylo dál. Nevím, jestli jsme pak někam ještě šli, jestli jsme pili. Totálně pamět na sračky. Jediný co si matně vybavuju je, že mě něco dostalo do úplně opačnýho stavu. Chci tím říct, že najednou jsem byla "down" a to dost rychle (ta rychlost byla zřejmě umocněná alkoholem). Pamatuju si, jak jsem míst domu jela do tesca, kde jsem si koupila žrádlo, že by to stačilo bandě loupežníků a flašku vína. Celou dobu se slzama v očích. Doma jsem to všechno ze zoufalství snědla. Potom jsem do sebe začala lejt to víno. Neuvěřitelným tempem. Pila jsem a brečela. Myslela jsem, že se třeba ráno už nevzbudím. Brečela jsem, že už to nemůžu skončit, totálně jsem se vyčerpala. Nakonec jsem sebrala sílu a spolykala nějaký ty tabletky. Mimochodem o nich jsem i tady na blogu tvrdila, že je nemůžu najít, že nevím, kam jsem je dala (bylo mi trapně a je i teď, bohužel ven to musí). Tím, jak jsem se předtím přecpala se stala prostá věc, všechny šly ven. Nestihla jsem ani vstát. Dokopala jsem se k tomu, abych se zbavila těch žaludečních exkrementů kolem sebe, až mě ráno najdou, ať to je trochu důstojná poloha (vůbec mi nedošlo, že většina z oněch prášků skončila právě na prostěradle). Doplazila jsem se do koupelny, kam jsem vhodila do vody prostěradlo, na zbytek už nebyla síla. Lehla jsem si a usnula.

Chce se mi napsat ráno, ale bylo to odpoledne. Jsem se probrala psychicky ještě víc na dně, než předchozího večera, ovšem alespoň s malou vůlí vstát a zjistit co se všechno dělo. Jakmile jsem vstala, objevilo se předávkování a jásebou regulérně švihla na zem. Svaly vůbec nefungovaly. Kromě toho jsem zjistila, že telefon je spolu s prostřeradlem ve vaně, ve vodě, dálkový ovládání a jiné vymoženosti, co se nacházeli v mém okolí polité, nebo možná ještě něco horšího. Zkusila jsem znovu vstát, že to přece není možný, říkala jsem si. No bylo. Opět jsem sebou švihla, tentokrát fakt drsně, že jsem do toho všeho měla možná ještě otřes mozku (teda spíš vakua). Zůstala jsem sedět na zemi a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Zaplať bůh, že nademou zase bděl se všemi anděly, co kdy měl. Přišel táta. Dodnes jsem mu vděčná za to, že na mě ani nezvýšil hlas (což se u něj divím, vždycky je ve stresu hroznej rapl). Se vším mi pomohl, všechno udělal, nacpal mě do postele. Po nějaký době mě začaly svaly alespoň částečně poslouchat - když jsem se držela podél zdí nebo klik, pomalu jsem někam došla. Věci mi ale neustále padaly z ruky. táta se mnou byl až do večera, kdy už jsem byla schopná se ovládat.... co na to všechno říct? Jsem debil. Výrazný zlomový bod, který se odehrál hlavně v mojí posraný palici! A samozřejmě sem ho nikde neventilovala....

Mylné pocity long sad story

Zprvu jsem si samozřejmě svojí chybu nepřiznala. Mohly za to všichni okolo. Zmatečné myšlení magorovo. Taky jsem si říkala, proč mě kamarádka neohlídala, když věděla, že nesmím pít. No za prvé by to v tom stavu nemělo vůbec cenu a asi by ta debata rychle skončila a za druhý viděla, že je mi fakt dobře a za další to hlavně není její chyba, ani její povinnost hlídat magory kolem sebe. V tu chvíli kdybych se i já viděla jako nezávislej pozorovatel, vůbec by mě něco podobného nenapadlo. A já to vím moc dobře. Hlavně se mi dělá špatně ze sebe. Obviňovala jsem každého okolo, hlavně jí a velkým neprávem. Přesto, že jsem jí nic neřekla, mám pocit, že se jí za to nemůžu podívat ani do očí...

Trochu jiný příběh

Další složkou tentokrát nepatologicko-magorskou jsou úplně jiné pocity. Týkají se zejména běžného života, společného smýšlení a zábavy obecně. Přesto, že nás mnohé spojuje, mám pocit, že i tak se naše cesty rozcházejí. Poslední dobou se snažím žít spíše duchovně a hledat cesty, víru, snažit se změnit, ukočírovat svoje nálady. Nedávno jsem se seznámila s jednou fajn holčinou, která mě ohromila hned na první setkání. Myšlení na duchovní úrovni velmi podobné tomu mému a možnost neustálých debat na duchovní notě, což mi doteď strašně chybělo. Vím, že každej nemá tyto touhy a zájmy, jenže já se tímto směrem ubírám čímdál víc a debat spíše ubývalo, než naopak. Už mě nebaví jako dřív oslovovat se zvláštními přívlastky až neslušného charakteru. Chci jít neustále výš, být lepším člověkem a mám pocit, že tahle cesta mi moc nepomáhá...

Další věc je, že mi chybí klasické procházky za něčím. Celodenní pěší výlet kamkoliv. Nezapomínám, že většinu času jsem to byla já, kdo všechno brzdil pro svou neschopnost. Udělat si nějakou tůru. Jít v klidu přírodou, odpočinout si až na "vrcholu hory" a kochat se krásou přírody. Mám pocit, že podobná činnost nám nikdy nešla. Možná je to momentální zdání. Výlety ty jo, poznávání měst, památek, Čech atp. To se ovšem opět zaseklo u mě. Momentálně pracuju na tom, abych se konečně probrala. Jenže na to, abych jela dál, než za humna, potřebuju začít menším úkolem (to je například celodenní tůra - procházka po krásách přírody). S holčinou, co jsem poznala jsme se hned domluvily, že vezme pejska (no spíš tele) a vyrazíme k pramenům tady v okolí. To je doslova něco pro mě. Miluju vodu! Krom jiného....

Proč

Ptáte-li se, proč to sem píšu a navíc po dlouhé době vylézám na povrch se svým smutně-nechutným příběhem, odpověď Vám prozradit mohu. Kamarádka měla větší odvahu i nervy než já a byla opět ta první, která se ozvala. Odpověděla jsem na otázku a připojila vzkaz s tím, že jí musím něco nutně sdělit, o něčem si s ní popovídat. Nelogicky se mě zeptala, co provedla a já si vzpomněla na svojí mylnou long sad story. Po telefonu jsem to samozřejmě řešit nechtěla. Navíc jsem si nebyla pevně jistá, za který konec mám uchopit to, co mám na srdci, aby to alespoň dávalo smysl a hlavně abych byla schopná vyjádřit svoje pravé pocity, což mi jde nejlíp tady na blogu. Dostala jsem spásný nápad (teda doufám, že byl můj), že se to pokusím napsat sem, jako příběh či vzkaz a ona si to v klidu přečte a až se v sobotu uvidíme, můžeme to rozebrat (pokud na to bude mít ještě nervy po týhle slátanině magorově).

Večer mě potěšila smskou, kde psala, že si přečetla nějaký ty moje slinty z blogu a že asi "konečně" ví, co asi prožívám, ale že neví, jak to má "uchopit" (o tom vím už dávno, že neví, čeho se má u mě chytit a já jí to vůbec neusnadňuju, spíš naopak). Možná by pomohly tyhle kecy: klikni tu!

Závěr

Nemám žádný závěr, spíš opět plno pocitů: Bolest, žal, stesk, pocit viny, pocit osamění, stud...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)