Za chvíli to budou tři roky (Petr Muk)

17. dubna 2013 v 4:22 | Ravicu |  Umění, co mě hřeje
Za chvíli to budou proklaté tři roky, které mi neustále drtí srdce na kusy. Nevím, proč to vnímám tak těžce, nemůžu se z toho probrat, je to jako zlý sen. V pubertě už dávno nejsem, magor sice ano, ale v tomhle směru se to projevilo zjevně až teď, jinak si to neumím vysvětlit...


A co teda vlastně jsou ty tři roky? Před třemi lety předčasně a tragicky zahynul můj milovaný umělec. Nikdy jsem si nemyslela, že to skončí takhle a nikdy jsem si nemyslela, jak moc mě ta ztráta ovlivní. Už zemřelo nesčetně mnoho mých milovaných umělců, které jsem obrečela, uctila památku a pokračovalo se dál, protože jak se říká, jejich díla stále dýchají.....Ovšem v tomto případě čím víc na mě to dílo doléhá, tím víc mě bolí srdce. Ha ha ha, ťukejte si na čelo, mě je to fuk. Až Vám povím, kdo to je, rozdělíte se mi na dvě skupiny - jedna bude souhlasit a hlásat "to je borec", ta druhá si řekne, to je magor, to je snad konec! Tak to by bylo na úvod.... Jdeme k jádru.

Nemusím nikomu představovat, ani psát životopis mého milovaného Petra Muka. Ostatně, kdo by nevěděl může navštívit ofiko stránky nebo wikipedii. Chci spíš popsat svoje pocity, dojmy, mojí "cestu" k němu. A klidně si myslete, že jsem blázen (stejně si to myslí třičtvrtě lidí, co mě zná).

V podstatě si přesně nepamatuju, jak jsem k Petrovi našla cestu. Myslím si, že jsem kdesi kdekoliv zaslechla jeho hlas (vždycky jsem milovala tenory) a málem se posadila na prdel, protože podobný projev v kombinaci s úžasným hlasem a citového toku myšlenek jsem předtím neslyšela. Jen přemýšlím, kolik mi to mohlo vlastně být. Hmmm, určitě na základce, ale třídu už dohromady nedám. Za chvíli jsem znala Oceán a Shalom nazpamět. Jenže to mi nestačilo....

Dál do srdcí. Stejně jako zpívá Petr i já jsem šla dál do srdcí. Jeho myšlenky, pocity, názory, směřování k duchovnu a k judaismu mi velmi imponovaly, zajímaly a nakonec v podstatě pohltily (ne, že by to na blogu nebylo vidět). Nu jentak pro upřesnění. V době, kdy holky zajímaly diskotéky, kluci a plno nesmyslných blbostí, mě zajjímala filosofie, náboženství, duchovno a taky ty strašné situace, které se děly doma. Tak dál. Měla jsem pocit, že je konečně někdo, kdo mi rozumí alespoň na dálku. Nuže tak nějak to pokračovalo a rozvíjelo.

Jediná věc, která mě dokázala rozhodit byly coverovky Karla Černocha. Pamatuju si, jak jsem tenkrát byla na Petra naštvaná. Měla jsem ráda jeho coverovky (jinak nejsem nakloněna "přezpívávání" písniček), protože je dělával tak zvláštně, úplně jinak a po svém, skoro jakoby vytvořil novou písničku. Jenže Černoch byl na mě nějak moc. Dneska už to zchroupnu, ale tenkrát to byla tragédie. Takže se stalo to, že jsem Petra na nějakej ten čas "vypustila" protože všude hráli Černocho-Muka a mě to rozčilovalo. Po nějaké době jsem se ale vrátila, nemohla jsem to vydržet tak dlouho.

Jenže časem přišli starosti práva útrpného a tak jsem si občas nějakej ten song poslechla, ale jinak jsem zapomínala na všechnu krásu umění. Jen jsem věděla, že v srdci stále někde je. A léta plynula a plynula a plynula...Říkala jsem si a dlouho si slibovala, že zajdu v nejbližší době na nějakej muzikál, kde Petr účinkuje, moc jsem se těšila, že až bude líp, potěším se tímto způsobem.......Až jednoho dne přišla ta rána.....

A to si pamatuju velice přesně. Právě jsem se probudila po noční a nechtělo se mi nic dělat, bylo mi divně. Bydlela jsem tenkrát ještě u svého prarodiče a ten byl zrovna někde na vycházce. Venku bylo krásně, ovšem můj pocit byl jiný. Sedla jsem znuděně k internetu a najela na seznam, kde do očí il titulek, že Petr zemřel. Hmmm, jasně, to víš, že jo, zase ten debilní bulvár. Moje první myšlenka. Vůbec mě to neznepokojovalo. Asi po deseti minutách na mailu mi došlo, co vlastně v tom titulku stálo. Rychle jsem se vrátila na seznam a s vytřeštěnýma bulvama jsem četla článek. Panika začala. Opět následovalo popření, pak hledání více zpráv, jestli se onen server nespletl. Bohužel nespletl. Seděla jsem několik minut bez hnutí. Další týden probíhal stylem - pláč, slzy, bolest, práce, líh a tak se to opakovalo nějakej ten čas. Hnusná doba (nejenom tedy Petrovou smrtí, ale obecně). Než jsem se vzpamatovala, abych na něj pořád nemyslela a nepřemítala svoje pochybnosti o tom, co se stalo, bylo pryč tolik času, že by to člověk ani nespočítal. V podstatě stále ještě trvá...

Není den, aby mě neprovázely po světě Petrovy písničky. Stále netuším, kde se ve mě vzala tak moje silná citová vazba (vždyť jde o člověka, kterého "neznám" a je konec dalšímu skvělému talentu, that´s all - ale ono ne). Ještě jsem si vzpomněla, že to byla taková tragická triáda, jak já říkám. První šel Petr, pak Láďa Smoljak a když jsem se v duchu ptala, kdo bude ten třetí, přišla zpráva o Vláďovi Dlouhém. To mi tedy síly vůbec nepřidalo, spíš přililo olej do ohně....

Můj názor na Petrův konec? Velmi rozporuplný (ostatně jako asi všechno ve mě). Určitě víme, že alkohol a prášky, natož psychiatrické vázané na vážné onemocnění, je o "život" (víme i z vlastní zkušenosti, že...). Pravdu se stejně nikdy nedozvíme, možná to byla smutná náhoda - nehoda, možná ne. Můj pocit? Něco nebylo v pořádku. Když jsem se dívala na Petrovo vystoupení pro Kapku naděje, kde zpíval svůj nový hit Nebe nehledej, něco se mi zkrátka nelíbilo. Viděla jsem velkou vyčerpanost, únavu, nespecifikovatelný výraz v očích, něco jako dohasínání plamínku.... Na fotkách k albu sice vypadal skvěle (to on vypadal pořád), ale v těch očích cosi bylo. Jenom můj pocit... Můj další pocit je ten, že poslední album na mě působí jako silná rekapitulace dosavadního života v kombinaci s rozloučením. To bylo první co mě napadlo a to byl Petr ještě mezi námi. Viděla jsem dva dokumenty - jeden na ČT a druhý na Barrandově - v jednom se říkalo, že to tak jistě není, že to možná může tak působit a v druhém, že při zpětném pohledu, to tak opravdu zní. Mě to nikdo nevymluví, mojí utkvělou představu, možná mylnou, já to tak cítím.

Já si tu zvracím svůj bol nad Petrovým odchodem a přitom často myslím na jeho rodinu. Jestli já, jako "pitomej" fanoušek takhle trpím, co potom jeho nejbližší. Nedokážu ani vyslovit, jak to pro ně musí být těžké, je mi z toho často úzko. Nejvíc je mi líto asi Noemi, přece jenom je ještě malinká, nejmladší. Není to fér....

Asi radši už přestanu tvořit a produkovat své myšlenky na toto téma, nebo to se mnou šlehne. Zkrátka věčnou slávu a památku tomuto úžasnému člověku. Díky Petře.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)