Tragická komedie

14. května 2013 v 23:32 | Ravicu |  Můj vnitřní tvůrčí svět
Jakmile na mě drahá zapomeneš,
tvá duše zhyne žalem,
nečekáš že se někdy rozpomeneš,
zapomenutá tu ležím ladem.


Kostelní zvon odbíjí dvanáctou,
noc se táhne jako smrad,
rány mi fáčem zavážou,
navždy vetknut byl životní zvrat.

O šrámy na tělě strach nemám,
zázrační lidé je opraví,
já samu sebe hledám,
kdo na cestě mi poradí.

Přesvědčují mě, že má klikatý terén,
oči však vidí mohutné kopce,
vzdálenosti jako střecha a suterén,
uvnitř mrtvo jako v kopce.

Možná žiju, snad jsem nemrtvá,
v očích zvláštní skelný pohled,
ani prázdnota věčně netrvá,
třeba mi jen chybí nadhled,
co pochybnosti roztrhá.

Od stěny ku stěně,
urputným větrem zmítána,
vnímám roztříštěně,
mám hlas rozladěného piána.

Tím končí jedna tragédie,
co naději vyhnala,
na její místo cpe se komédie,
co karty špatně smíchala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)