Konečná

22. července 2013 v 3:41 | Ravicu |  Můj život s diagnózou
Moje sračky na mě padající dokonale vyvrcholily. Navíc ještě v práci a to tak dokonale, že mě vyřadily úplně z provozu... Všechno bylo jen o malý chlup....Všechno? Málem to se mnou švihlo a mohlo dojít k mojí hospitalizaci, ovšem ne u nás - všichni víme kde....


Že mi nebylo dobře, nebo spíš stále není všichni víme z předchozích článků či ničeho....První noční se tak nějak "dala" zvládnout, když nebudu počítat onen rozhovor, který je popsán v předchozím článku....Praavá katastrofa se dostavila o druhé noční.....Cítila jsem, že mi není dobřee, ovšem jistá událost toho ve mě mnoho vyvolala......

Úderem sedmé večerní hodiny, tedy po hodině začátku směny jsme měli opravdu "vypečenej" příjem. On vlastně vůbec nepatřil k nám, ale inklinované oddělení mělo plno a tak jsme vypomohli. Mladá holka - intoxikace, sebevražda...... Sociální anamnéza hrozná, mimochodem závislá na perníku a tu sebevraždu nekonala pro ukončení utrpení, ale jentak, že se jí prostě chtělo, taková hodně divná demonstrativní sebevražda......

Samozřejmě to mě vykolejilo. Ale dokonale. Nemohla jsem se k tomu dítěti (18) ani přiblížit. Pak mi to začalo šrotovat v hlavě, hned se mi začaly klepat ruce. Pozdějš už mi začaly odtékat slzy. Musela jsem se zvednout a jít vedle do sesterské místnosti, kde jsem v beznaději padla na gauč a hytericky jsem řvala asi dvě hodiny.

Moje myšlenky: Takhle jsem taky ležela, jsem taky pěkná kráva jako ona...nebylo by to lepší řešení? Nemá nakonec to dítě pravdu? Ne nemá, ona to přece neudělala pro utrpení, ale jen tak, Nechápu a já se tu peru a bojuju, že mi docházejí síly. Kéž by mě tenkrát nechali chcípnout....Teď to nemůžu udělat, ne chci to udělat, tohle není možný, vždyť já to vlastně nemůžu udělat......

Jakoby jsme o tom nebavili noc předtím, když jsem potřebovala vyposlechnout radu....Holky se mě snažili uklidnit a pak přišel můj milovaný pan doktor. Ten když mě viděl, musel si myslt, že jsem se opravdu zž nadobro zbláznila....Uklidňoval mě. Prej - slečna je blbá a může si za to sama, ale já jsem chytrá a mám tak trochu smůlu. Pak se mě bohužel zeptal, jestli si nechci jít lehnout už příští týden, že není problém, že to zařídí. To mě ovšem popadl další hysterák. Když to viděl, hned mě uklidnil, ať se nebojím, že beze mě nic neudělá, ale ať o tom popřemýšlím. Kdyžtak se mám zastavit příští týden za ním, že je normálně v práci a kdykoliv ochoten mi pomoct. Pak jsem pro změni začala řvát s otázkou proč je na mě tak hodnej, že si to vůbec nezasloužím. Tak se usmál a povídal, jestli mi má dát na prdel, že to taky umí.......

No zkrátka celou noc v totálních sračkách. Samozřejmě se mi po tomto rozjely úzkosti, jak jinak. Vůbec nešly zvládnout. Dva lexauriny s minimálním efektem. Hrozná únava, že jsem si musela na chvíli lehnout. Tak nějak jsem to přežívala. Ráno pro mě přijel můj milý. Uložil mě, jenže já vůbec nemohla spát. Po milionu prášků, ještě jsem si doma brala jednak ranní medikaci a pak ještě "antipsychotický" sirup a nakonec ještě rivotril. V hlavě a po těle nepředstavitelné utrpení, myšlenky, že už se na to vážně vybodnu, přemýšlela jsem, jak to udělat, aby mě nikdo nenašel a bylo to definitive. Milému jsem neustále opakovala ať se na mě vykašle, že si zkazí život, což vůbec neakceptoval.... No nic, milý mi drbkal zádíčka tak dlouho, dokud jsem nepřestala řvát a neusnula jsem....

Ráno samozřejmě tragický. Vypadám jako zombie doteď. Teď k ránu (pro mě spíš k večeru vzhledem k otočenému nočnímu režimu) je to o dost lepší. Jen ta myšlenka tak pořád koluje a pere se s tou myšlenkou, kdy nastoupit na hospitalizaci, nastoupit-li samozřejmě vůbec. Nemám v tom jasno. Původní plán je vydržet do dovolený a když se to nezlepší ani po, tak jsem se zapřísáhla, že opravdu půjdu. Navíc se to může zlepšit, protože jsi dnes jdu vyzvednout prášky do lékárny, které už jsem měla dávno baštit, jenže žádná lekárna je neměla a tak je museli objednat. Taky doufám v to, že až je začnu brát, vše se otočí...

Zkrátka konečná. Co mám k tomu dodat? Nelze nic. Úředně ověřenej blázen. Měla bych být superarbitrována pro blbost....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Xxx Xxx | 22. července 2013 v 22:23 | Reagovat

Hele, nejspíš nemám ani nejmenší tušení, jak hrozný musí bejt, trpět touhle nemocí.  

Jenže... Svět je prostě nespravedlivej a jinej už nebude. Není to fér, já vím... Ale i přesto snad stojí za to žít. Určitě už si v životě zažila i ty pěkný chvilky a pořád na tebe čekají další, který bys už nikdy neprožila, kdybys to teď ukončila. Je jasný, že to nikdy nebude jenom růžový a že budou chvíle, kdy ti bude vážně zle a budeš mít pocit, že to nemá cenu a že vzdát to je to nejlepší řešení. Ale tak to není. Stojí za to žít i pro těch pár pěkných okamžiků. Tak to nevzdávej, jsi silnější a lepší, než si myslíš. Když jsi to dokázala až do teď, dokážeš to i dál.
Nepřemýšlej nad tím, proč je tvůj přítel právě s tebou a jestli jsi pro něj dost dobrá. Neodháněj ho od sebe. Je s tebou, protože s tebou být chce, což znamená, že tě má rád, je mu s tebou dobře a ví, jak úžasná jsi. Buď prostě ráda, že s tebou je a neobviňuj se za to, že ti někdy není dobře a že mu přichystáš kromě těch hezkejch chvil i ty špatnější. On tě má rád takovou, jaká jsi. Měj se taky ráda taková, jaká jsi.
Po smrti pravděpodobně už nic není. Tohle je prostě jediná šance. Tak ji nezahazuj, i když se někdy zdá, že už to vážně nejde, zase bude líp :)

2 Ravicu Ravicu | E-mail | Web | 22. července 2013 v 23:06 | Reagovat

[1]:Moc děkuju, opravdu krásný komentář, už zase skoro řvu, děkuju moc.....

3 Xxx Xxx | 23. července 2013 v 19:35 | Reagovat

[2]: Nemáš vůbec za co a neřvi :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)