1. den

10. října 2013 v 16:25 | Ravicu |  Deníček z léčebny
Před branou bylo ještě sakra poměrně slunečno a vcelku veselo, jestli se onen stav dá nazvat takovýmto slovem. Po průchodu bránou mi místo nepřišlo až tak divné, naopak! Normální, klidné a nervy léčící prostředí.


Jak si tak procházím parkem a hledám číslo svého pavilonu, tu mě břinkne do uší zvláštní výkřik. Ha, blázni! Něco jako když se někdo zblázní u nás o šichtu. Říkám si, že tenhle pavilon je číslem tak vzdálená mému, že se nemám čeho bát. Jdu tedy dál, až zpozoruju "to" číslo. Opatrně se přibližuji, jako by mě za nejbližším rohem čekal nějaký bandita.

Vidím nápis lůžková část - a kde je ta ambulance? Aha, bylo kousek vedle. Nějaká paní uklízečka zrovna metla spadané listí pryč ze schodů. Jakási úřednicky vypadající ženština telefonovala, příjemně nevypadala. Bázlivě jsem vpadla dovnitř, kde se mě na recepci hned ujaly sestřičky. Měla jsem strach, ale nebylo to tak hrozné. Horší byl vstupní pohovor s lékařem a katastrofa příchod na oddělení.

Do teď nevím, co se po mě vlastně chce. Jsem jak v Jiříkově vidění, možná ještě v nějakém horším vidění. Téměř celý den jsem probrečela. Myslela jsem si, že po tomto výstupu si mě tu nechají nejspíš na doživotí. Vzápětí odpoledne jsem viděla scénu své spolubydlící, která se tu málem složila, tak jsem si řekla, že expert tedy jsem, ale tak daleko snad nejsem.

Odpoledne jsem prochodila po areálu a vykuřovala jak nově vymetený komín. Nevím, jestli mě to uklidnilo, ale dala jsem si tu práci a ze všech sil jsem našla místní blázinecký krámek. Tak do sebe leju alespoň nezdravé ale chutné sračkoviny. Je večer, jsem po večeři a jsem o něco klidnější.

Plno věcí stále nevím, nechápu, dobře mi taky není, lidé jsou jako všude - sympatičtí a nesympatičtí… Bolí mě hlava, asi z toho breku. Chvílemi bych stejně ještě ronila, ale asi už nemám co, chci to zaspat…. Snad budu vůbec spát, noci se bojím a zítřka se bojím. Jestli to přežiju, tak to tu už snad zvládnu všechno. Jsem zvědavá, z čeho se bude skládat vizita. Jako u nás to asi nebude, na bolesti na hrudi a dušnost se mě zřejmě ptát nebudou, na bušení srdce asi taky ne, nedovedu si to představit….

Když už jsme u nás, tak je zde několik rysů, kterými se ocitám zpět v práci. Jídlo tu zajišťuje Aramark, stejná chuť i jídla jako u nás. Ale co horšího! Vyzváněcí tón telefonu na oddělení je úplně stejný jako u nás. Pokaždé, když zazvoní, vstávám z postele nebo šátrám v kapse, hledám mobil a ječím do něj: "Koronárka, sestra XY, prosím?" Strašně vtipné….
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)