27. den

4. listopadu 2013 v 20:06 | Ravicu |  Deníček z léčebny
Plno pocitů, plno zklamání, pěknej zmatek v hlavě, jako by se mi na chvíli setmělo...


Dnes mě čekal pohovor s psychologem. Pro jistotu na mě byly dva, paní doktorka a pan doktor. Probírali jsme výsledky mých psychotestů, které se mi oc nelíbily a nedávno jsem je tu (můžeme říct) zpochybňovala. Nicméně jsem se dozvěděla, že stačí splnit pouze tři kritéria k dané diagnoze. Já měla k poruše první tři a na ní nasedající dva. Takže opravdu, jsem psychopat....

Přesně věděl, co se mi honí hlavou a stejně tak za mě vyslovil myšlenku, že slyšet slovo bipolární porucha je lepší než porucha osobnosti. No aby ne. Já si tak stejně přijdu. Řekl mi taktéž, že záleží i na psychiatrovi, podle toho, jak mě zná. A ten přece říkal, že se spíš přiklání k oné poruše osobnosti. Miochodem na naučení, abych se mohla ovládat je ona porucha osobnosti daleko lepší, páč s ní se dá pracovat narozdíl od bipolárky....

No nedělá mi to dobře, komu by dělalo. Celý den nad tím přemýšlím. Musím ale uznat, že práce psychologa mě překvapila. Vyslechl mě, pak jsme to vzali bod po bodě, pak mě přesně odhalil a nakonec mi všechno vysvětlil. Musím uznat, klobouk dolů!!!

Teď trochu z jiného soudku. Dnešní den bude zřejmě tak na tři "áčtyrky". Ráno na komunitě jsem jako vždycky pěkně pozorovala všechny přítomné. Zjistila jsem, že se těším, až uvidím svého ošetřujícího lékaře a v tu chvíli jsem ani nevěděla proč. Pak přišel, dokonce hladce oholen a ve mě jako by se dítě hnulo. Jen to nebylo dítě, ale srdce....

Problematický vztah lékař - pacient. Já jako pacient na dně, on jako zkušený lékař, který je kromě jiného nesmírně inteligentní a chytrý a i fyzicky takovej správnej chlap. V první chvíli, mě jako pacientovi je šuma fuk, jestli vypadá třeba jako Brad Pitt, nebo jako bezdomovec. Pacientovy naděje směřují k lékaři jako k poslední šanci, aby se bolavé duši ulevilo. A hle, ono se to najednou začně posunovat a pacient cítí zlepšení a je jaksi vděčen za ten lékařův úžasný čin. Čili vzhlíží k němu.....

Ovšem, když je někdo střevo a slepice jako já, pak začne mít pocit jako by se do svého lékaře "zamiloval". Čert ví, jestli to tak je, nebo jestli je to jakýsi "vedlejší" účinek oné problematiky vztahu v konkrétním problému. Snažím se to vidět logicky. Ale dneska mi to nešlo. Když jsem ho viděla stát mezi dveřmi na sesterně, málem se mi podlomily nohy. Potom přišel na vizitu, nemohla jsem z něho oči spustit, i když to bych pravděpodobně nemohla, i kdyby to byl jiný lékař, ovšem z jiného důvodu. A konečný úsměv při odchodu mi nepřidal nic do logického myšlení....

Krása, že? Mě asi nikdy nepřestane hrabat. opravdu si myslím, že je to tím, co pro mě dělá v terapeutickém smyslu. Takovou pomoc, kdy se mi alespoň takto ulevilo jsem totiž ještě nezažila. Dnešní den pro mě byl celkově náročný. A navíc! Začala jsem přemýšlet, co s mojí diagnózou a jak se s ní obratně vyrovnat. Moc mi to nejde....Myšlenky mě opět zradily.. a zrazují dál. Jednoduše se mi prostě setmělo v hlavě. Ani jsem na relaxaci nebyla schopná vypnout. Všechno se ve mě zase mele. Tak nevím, co bude dál...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)