30. den

8. listopadu 2013 v 17:57 | Ravicu |  Deníček z léčebny
Myslela jsem ze čtvrtek a pátek sepíšu dohromady, ale jak jsem zjistila při psaní, mám toho na srdci vícero...


Dnes se začaly ty moje deprese zase nějak projevovat. Vyjádřila jsem opět obavy a tentokrát (jako každý čtvrtek) na primářské vizitě. Obavy o to, co se mi dělo při ambulantní léčbě a o tom, co se stalo i tady. Vždycky když jsem šla ke svojí ambulantní psychiatričce, změnila mmi léky, nebo jenom lehce, ale opravdu lehce přidala. Za chvíli se stav začal lepšit. Problém byl v tom, že to dlouho nevydrželo....Moje horská dráha začala znovu....

Oba lékaři s úsměvem řekli, že to budou hlídat a že uvidíme. No to je mi jasný, že to budou hlídat, proto tady jsem, ale, že by se ta situace mohla ještě opakovat mě hodně vyvádí z míry. To už bych si to snad šla hodit....

Odpoledne mě dorazil psycholog na skupině. Jak jsem ho hezky vychvalovala ach jo... Nuže na konci každé skupiny, ať se řeší něčí životopis, nebo nějaká "životní situace" se vždycky na konci dělá kolečko, kde každý řekně, jak se na skupině cítil a vyjádří svůj názor vzhledem k tématu...

Já opět jako vždy jsem pronesla něco ve smyslu, že nevím, jak se tu někdo u těch hororových příběhů a vizí může cítit dobře a že nejsem dost dobře schopna komunikovat v takovédle skupině o svých problémech. Že mám zkrátka svoje blízké, když je mi opravdu ouvej, jdu za nimi, navíc jsem ráda sama. A aby si nemyslel, že jsem jako neschopná mluvit před lidma, uvedla jsem mu, že mi nevadí dělat přednášky, že mě to baví, dávat lidem něco nového, předávat informace, nebo jím pomáhat s jejích problém, ovšem, že já se s rolí pacienta zkrátka nemůžu sžít a že ze skupiny mám trauma.

Povídal mi, že je to jedinečná příležitost, jak se tohoto pocitu a postoje zbavit, že úptřebuju o svých problémech mluvit a ještě něco říkal, co už se nepamatuju, protože jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Mám prý umět popsat svoje pocity a skupina má terapeutický význam. Boha jeho, tak to je mi jasný, proto to funguje již několik staletí....

Nepochopil zásadní věc. Já prostě před cizíma, ač jsme tady všichni pacienti na stejno a mám je ráda, nejsou mi prostě natolik blízcí, abych jim vykládala svůj životopis, se všema těma hnusama, co jsem si prožila. Navíc většina lidí tu řeší i citové problémy a vztahy. To já mám všechno pořešené, když ne v realitě, tak alespoň v hlavě několik reálných plánů s možným vývojem. Jestli jde o to, abych se naučila popisovat svoje pocity, myslím, že na to mi velice odbře posloužil tenhle blog, včetně básniček, krátkých příběhů nebo jenom sdělování mého duševního hnutí. Zkrátka vidí tu někdo ten důvod? Docela mě tím vyvedl z míry....

Ono odpoledne se dál táhlo depresivně. Nakonec jsem se ale přinutila jít ven a něco pofotit, alespoň na chvíli. Jdu zpět, stoupám do schodů a právě odchází mého srdce šampion, můj ošetřující lékař. Snažila jsem se vypadat civilizovaně, ale nepomohlo to, zase měl ten pěknej hábit na sobě.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)