Chodila za mnou

12. února 2014 v 17:56 | Ravicu |  Stalo se u blázna ...
Myslím, že během posledních dní se v mé hlavě a v mém soukromí nic zvláštního neudálo s vyjímkou včerejší a předvčerejší noční...


Poslední dobou stojí všechny šichty za vyliž prdel. Nemocných neustále přibývá a nemoci mají čímdál horší průběh, bacily jsou neukočírovatelné, všechno se řítí někam do propasti.... Musím se přiznat, že to na mě docela zapůsobilo. Je to opravdu jen horší a horší - jak říkám, svět jde do sraček....

Měla jsem na starosti dva pacienty a ani jsem se nezastavila, byly na tom více než bídně. Vyvrcholilo to dneska ráno v čase, kdy jsme se střídali ve službě. Oba moji pacienti se přes veškeré usilí celého týmu tak zhoršili, že jsme museli oba zaintubovat. Ještě jsem se modlila, aby nešli do zástavy. Vážně jsem si připadala jako v seriálu, ovšem s tím, že happy end se pravděpodobně konat nebude. Z práce jsem odcházela téměr o hodinu později, protože moje zodpovědnost mi nedovolila všechno zahodit, říct, tady si to přečti, co se děje vidíš, já na to seru a jdu....

Odcházela jsem značně posmutělá, přišlo mi to hrozně líto. Mít dva pacienty a oba se člověku takhle zhorší. Cítila jsem se bezmocně a beznadějně, měla jsem pocit jakoby za mnou chodila zubatá a dělala mi naschvály. Únava k tomu samozřejmě přispěla svou významnou částí. Vydala jsem se tedy na elektroléčbu a masáž, kde jsem se trochu uvolnila a potěšilo mě, že záda malinko povolily. Ovšem uvnitř mě to přímo vřelo. Šla jsem na autobus v době, kdy ještě dojíždějí poslední školáci. Když jsem je viděla, jaké duchaplné konverzace vedou, když jsem viděla viděla, jak ženský řeší, že včera se ty nehty kosmetičce nepovedly, musela jsem potlačit svou zlost. Proboha, oni tu řeší takový nesmysly a ty dva jsou totáůně v hajzlu....

.... Vím, že to tak nelze brát, vím, že jako školák jsem nebyla jiná. Jen chci ukázat, jak takhle práce dokáže člověka vyvést z míry. Ani nevím, proč mám tu potřebu to sdělovat, mám pocit, že se stejně setkám s nepochopením, ale třeba ne. Jdu si dát večeřičku a zase zalehnu, zítra táhnu hned od rána znova....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Victoria Victoria | Web | 13. února 2014 v 23:20 | Reagovat

A to jsou přesně ty okamžiky, kdy člověk vidí pomíjivost a povrchnost a říká si o ostatních "Jak kruci vůbec můžou?!" přestože svým způsobem sým není jiný jen momentálně vidí a zažívá něco, co je ostatním skryto...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)