Já snad nic nenapíšu

19. února 2014 v 21:58 | Ravicu |  Můj život s diagnózou
Mám pocit, že ač toho mám na srdci více než mnoho, nejsem schopná informace roztřídit a vypsat se z nich. Myslím, že by tento počin byl více než příhodný. Při nejhorším jdu zítra k psycholožce, tak se budu potit tam....



Překvapivě budu řešit práci. Vlastně ne přímo práci, ale to, co se děje v práci. Práci jako takovou zvládám, ačkoliv bych někdy radši prorazila hlavou zeď. Naše milované vedení, které umí člověka jen devalvovat a demotivovat už vážně nedávám. Zbytečně mě vysiluje, dělá mi v hlavě bordel, za chvíli bych se zbláznila.

Jenže co dál? Odejít? Kvůli takovejm šmejdům, když práce jako taková mě baví a nemám chuť dělat cosi jiného, intenzivní kardiologie mě zkrátka baví ze všeho nejvíc.... Dojíždět do většího centra? Zbytečný prachy, když tohle mám u rypáku.... Takže mi asi zbývá se vážně zbláznit! Jsem dokonale otrávená, zklamaná a zhnusená. Kvůli třem až čtyřem kreténům je celá tahle bezvadná práce úplně na hovno a to jsem to hovno ještě urazila. Vážně se mi chce ze všeho zvracet a jsem toho plná...

Další věc se týká opět práce, ale ne práce. Jde o jednu kolegyni, novou a mladou. Ze začátku mi moc nesedla, ale všechno se usadilo a je celkem fajn. Problém je v tom, že mi chvílema krutě připomíná mě, když jsem nastoupila. Najednou něco řekne a já se úplně zarazím, že si říkám, já na tom byla podobně. Ono to totiž vychází z povahy a rodinného zázemí. Má ho o něco lepší než já, ale v podstatě je stejně pěkně na hovno.

Bydlí sama, vaří a peče jako o život, má domácího mazlíka, dá si v klidu doma skleničku sama, pere se se svými běsy, které mám pocit se jí začínají rozjíždět. To, co z ní občas vypadne mě totálně přimrazí k zemi a říkám si, že bych měla vytáhnout nějaký ochranný křídlo, protože vím, jak tenká je hranice, jenže se nezmůžu ani na komentář, jenom koukám, jsem paralyzovaná a uvnitř mého já se perou nepopsatelné pocity, až mi dnes bylo zle. Samozřejmě ještě v kombinaci s prvním problémem. Fakt jsem to nedala a pak mi stačí jen malinko, cokoliv, prostě blbost a už mi hrabe.

Musím s tím něco udělat, tohle není dobrý, hlavně musím si s ní popovídat a nějak zjistit víc, popřípadě jí nasměrovat správným směrem... Jsem celá zmatená, zase se v tom plácám. Takhle bych se za chvíli mohla vrátit do Bohnic. Nebo jsem možná paranoidní. Mě záleží na lidech, co mám kolem sebe, teda jen na některých, pochopitelně....

Ten můj poslední stav, kdy jsem nebyla schopná napsat ani řádek a řvala jsem jako želva se pak upravil, i když ráno bylo taktéž velmi depresivní, jen prostě nevím, čím to bylo, najednou takovej obrovskej hup. Myslela jsem, že se zblázním. Myslím si, že kombinace únavy, pracovního nasazení, špatně "pomarodní" finanční situace okořeněné mými myšlenkami, to je asi to, co bylo původcem. Nic jiného mě nenapadlo...

Myslím, že jsem provedla svůj maximální výkon, nejsem schopná se ani věnovat jiným rubrikám, jsem zkrátka pohlcena několika problémy, které vyrůstají ze stejného kořene a paradoxně nemají nic společného.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)