Blue music stop breathing (Radim Hladík)

8. prosince 2016 v 21:23 | Ravicu |  Umění, co mě hřeje
S velkým zármutkem usedám opět k PC se zprávou, kterou jsem nečekala. Nečekala jsem ani, že můj další článek bude z rubriky umění a ještě zahalen černou strunou....


Píšu si do diáře další smutné datum: 4. 12. 2016, kdy nás opustil Radim Hladík. Velký umělec a úžasný člověk. Nevím, jaké věkové rozhraní tu čte články, ale setkala jsem se s mladšími, než jsem já, kteří Radima měli rádí (potažmo spíš Blue Effect), na druhou stranu znám "dobově - ročníkově odpovídající" jedince, kteří vůbec nevědí, která bije.

Tak něco málo o Radimovi, abyste měli představu

Český rockový kytarista, skladatel a tradičně i producent.

Dva roky navštěvoval Pražskou konzervatoř, kde studoval hru na kytaru, ale z politických důvodů byl vyhozen (nechodil na ruštinu :-) hrál bigbít s anglickými texty, atd...)

V patnácti letech (hustý!) hrál na kytaru ve skupině Komety. V roce 1964 začal vystupovat profesionálně v klubu Olympik. Byl členem legendární beatové skupiny The Matadors. Je považován za jednoho z nejlepších českých kytaristů. Titulem nejlepší kytarista a beatová osobnost rocku byl i oceněn. Publikum udivoval různými jevištními triky (hraní s kytarou za krkem) a technickými vymoženostmi (jako první v Československu používal booster, zpětnou vazbu nebo kvákadlo).

V roce 1968 stál u vzniku skupiny Blue Effect. Když skupinu opustil Vladimír Mišík, se stal vůdčí osobností skupiny. V kombinaci s Vladimírem Míšíkem nejčastěji vzpomínáme na legendární hit Slunečný hrob.

Radim Hladík se prosazoval i v jiných žánrech, například spolupráce se slovenskou hudební scénou (Marián Varga, Pavol Hammel nebo Fedor Frešo). V roce 1979 nahrál společně s bubeníkem Vlado Čechem skladbu klávesisty a zpěváka Blue Effectu Leška Semelky "Šaty z šátků", která se stala vítěznou písní Bratislavské lyry.
V 80. letech spolupracoval se zpěvákem a kytaristou Oldřichem Kellnerem a klávesistou Lubošem Mandou.
Radim Hladík se věnoval i folkové hudbě. Byla to zejména společná vystoupení s Jaroslavem Hutkou, kterého doprovázel na klasickou španělskou kytaru.
Se současným Blue Effectem se také zapojil do projektu Vivaldianno.

Skupina Blue Effect ukončila svou slavnou hudební éru v roce 1990 a v roce 2004 jí Radim dal zase dohromady :-) tentokrát ale s hudebníky mladšími o dvě generace, "aby v tom byla ta energie". Zajímavostí je, že název Blue Effect měl původně vyjadřovat to, že všichni členové museli mít tzv. modrou knížku (osvobození od vojenské služby), tento fenomén později ale vyšuměl. Obnovená kapela hrávala zejména akusticky a hlavní hudební "náplní" byla improvizace. Vedle "Effectových" písniček se jela improvizace všech možných známých písní z různých žánrů, takřka bez zastávky. Pro představu za sebou šly písničky interpretů jako: Depeche Mode, Plíhal, Beatles, znělka z večerníčku Bob a Bobek, vlastní píseň Čajovna, Bedřich Smetana, Pink Floyd, znělka "pozor zákruta", Guns´n´roses, Crazy frog, znělka z filmu Růžový panter, Led Zeppellin, Michael Jackson a moho dalších. Některé jsou vidět i na youtube, kdo by měl zájem. Sám Radim Hladík hrál i své písně pokaždé jinak. Přesně "podle not" hrál pouze Slunečný Hrob a Čajovnu, protože "to by mu lidi neodpustili".

U tak velkého talentu by člověk čekal - podle vzoru mnoha hudebně talentovaných jedinců - rozpustilý rockerský život, ale chyba lávky. Stejně jako milý vzhled, měl Radim stejně milou i duši. Před koncertem zásadně nepil a vlastně vždycky, když hrál nepil, protože to rušilo jeho hudební cítění (prý to zkusil jednou a ani nevěděl, co hraje :D ). Nakonec neměl ani moc rád, když se říkalo, že je rocker, jelikož právě rockeřina vyžaduje i rockerský způsob života a pak taky proto, že neměl rád škatulkování. Hudba je prostě jedna a buď je dobrá nebo horší. Věčně usměvavý, pokorný, k lidem přicházel s úctou. Při koncertech a i v životě často vystupoval spíše v pozadí.

Poslední roky ho však sužovala nemoc. Idiopatická plicní fibróza. Ta ho dokonce donutila koncertovat na kyslíku, jelikož chtěl žít a hudba byla jeho životem. Poslední koncert s Blue Effectem odehrál na Střeleckém ostrově 14. září 2016 a následně vystupování přerušil a byl hospitalizován na JIPu. Od srpna téhož roku byl v registru pro transplantaci plic v důsledku zhoršující se nemoci. Na následky nemoci zemřel 4. prosince 2016 ve věku nedožitých 69 let, nedožitých o pouhých devět dní.


Jako zdravotník mám touhu pustit se do výkladu zmíněné nemoci, ale o tom článek není, takže si postačím s vysvětlením podaným médii a trochu obohacený mým slovem: nemoc, při které postupně zaniká plicní tkáň schopná dýchat, respektive zajistit dostatečný přivod kyslíku a dostatečné vylučování oxidu uhličitého. Slovo idiopatická znamená, že nikdo neví, proč se objevila. My zdravotníci často říkáme idiotická, jelikož idiopaticky vzniklé nemoci jsou opravdu idiotské. Nemoc nelze léčit, pouze zpomalit její průběh, který je ale u každého jinak rychlý. Jediným řešením je transplantace, ovšem na čekací listinu se člověk dostává, až při výrazném zhoršení nemoci.

Teď já a on

Pro svůj netypický vzhled mě zaujal už v dětském věku. A kdo mě oslovil jako dítě, ten mě zpravidla provází celým životem. Malé dítko si říkávalo, že musí být hrozně hodnej, ten pán tam vzadu, jak má tu kytáááru. Tak to jsem se nespletla. No a jak mi roky přibývaly, stoupal i můj zájem. Zjistila jsem, že to není "jenom" kytarista, ale cosi jako hudební bůh, že vlastně vůbec nestojí tam vzadu, ale je vlastně hodně vepředu, i když to není vidět.

Nemůžu říct, že by byl mojí láskou v pravém slova pubertálního smyslu (no i když, asi byl :D ), ale měla jsem ho (a mám) někde hluboko v srdci jako toho, který mě pohladí, když je zle. Byl to úplně jiný vztah, než klasické pubertální poblouznění (i když přiznávám, že tu roztomilou tlamičku si prohlížím denně :-D ). Teď vážně. Říkala jsem "Hladík mě pohladí", to jsem hlavně poslouchávala Čajovnu. Vždycky do mě vstoupil velký klid a pokoj. Jednou jsem seděla v čajovně a začali hrát Čajovnu, místní čajmen měl zrovna hudební náladu. Byla jsem najednou v jiném světě. Zavřela jsem oči, čaj voněl, teplo, klid a do toho tahle nádherná muzika. Ani jsem se nepohnula, svět kolem mě přestal existovat. Na ten úžasný nepopsatelný pocit nikdy nezapomenu. Třeba se mi ještě poštěstí a zažiju ho, i když teď by to bylo asi se spoustou slz.

Radim se u mě vyskytoval asi jako na pódiu. Někde vzadu, ale přitom byl oním srdcem. Některé svoje oblíbené žijící a koncertující legendy aktivně sleduji, ale jeho jsem nikdy konkrétně nevyhledávala. Stačilo mi vědomí, že tu je a že mě doprovází svou úžasnou hudbou a paradoxně jsem vždycky někde objevila nějakou zprávu, ač jsem jí nehledala, např. koncert, vydávání alba, apod... Nemusela jsem ho hledat, byl prostě se mnou a vždycky se ozval sám.

Na koncerty já moc nechodím, je tam na mě, introvertní schránku, moc lidí, ale čas od času člověk musí vylézt, kór když jde o jeho oblíbené a objektivně uznávané borce. Byla jsem tam tenkrát s bývalým partnerem, myslím, že to byl dárek. Tenkrát jsem se jenom zmínila, že bych ho (teda je - Blue Effect) chtěla vidět a milý přítel nelenil a do druhého dne byly lístky na stole (to chtěl ještě dělat dojmy :-) ). Později toho asi litoval, jelikož jsem upadla do podobného tranzu, jako s Čajovnou v čajovně. Jediné, co ho překvapilo bylo, jak to, že nesleduju ty mladý kluky?! Moje odpověď se mu asi taky nelíbila - ty to neslyšíš a necítíš? (Nic proti klukům, chraň Bůh, jsou to borci). A od té doby jsme na koncerty chodili každý zvlášť nebo vůbec.

Z mého povídání to asi cítit nebude, ale můj cit je tak zvláštní a ojedinělý, že ho jen těžko popíšu. Nicméně jsem zrovna začala přemýšlet, že bych mohla na nějaký koncert zajít. Tak najedu na FB stránky Effectu, kde bylo oznámení, že zatím se koncertovat nebude, že Radim čeká na transplantaci plic, respektive na vhodného dárce. Zpráva mě hodně šokovala (jako správného zdravotníka mám na mysli). Ještě mi problesklo hlavou, jen aby to stihli. Ale protože mě to moc bolelo, šla jsem od toho. To byl říjen a představte si 4.10.! O dva měsíce později....

Byl krásný víkend. Sluníčko svítilo. Pro mě dokonale relaxační víkend po dlouhé době. Sobota kino a bazén, neděle mše v Praze a courání kolem stromku s mojí výbornou kamarádkou. Jedeme domu, už sedíme ve vlaku a mě přijde nesrozumitelná sms zpráva od táty. Říkám si, co to mele, nějak nechápu obsah. Nechala jsem to být, odpověděla jsem mu až po kontrole jízdenek. Jeho odpověď už byla srozumitelná. Polil mě mráz, na hlavu mi spadl barák, srdce roztržený. Nejdřív jsem se snažila se držet, namlouvat si, že je to třeba omyl (to si takhle namlouvám často, jsem zjistila), nebo nepochopená zpráva. Řekla jsem to kamarádce, tak ta nevěděla která bije, takže já usměrnila svojí pozornost na vyprávění o tom, kdo je Radim.

Pak jsem už jenom seděla a čuměla tupě z okýnka, nebyla jsem schopná ničehož. To už kamarádka věděla, která bije, tak mě radši nechala být. Občas jsem s sebou trhla a povídám jí: "Proč jako on, ty vole?" Naprosto zkratovité, utržkovité otázky, vyhrklé do ticha. Nejdřív jsem se začala rozčilovat na transplantační systém, pak na doktory, pak jsem začala útočit na rádoby české star, že hovno umí a budou tu smrdět do stopadesáti. Začala jsem obviňovat dokonce sebe! My, zdravotníci víme, že smrt "chodí po třech". Před dvěma týdny zemřel Karel Hlušička, následoval František Peterka a v práci povídáme s pozvdechem: "tak kdo bude třetí". Pronesla jsem řečnickou větu "to jsem teda zvědavá", ale pak mi to došlo a říkám "nebo radši ani nejsem"... Moje utržkovité křeče zahrnuly i toto: "Takhle zvědavá jsem teda nebyla, kdo bude ten třetí." Následovalo zakončení holou větou: "Čekala jsem všechno, ale tohle ne, věřila jsem.... ne, tohle ne!"

K mému překvapení se na mě otáčela půlka vlaku, asi jsem musela být hlučná. Probrečela jsem večer, den, ještě se mi stále hrnou slzy do očí. Modlila jsem se za Radima. Než jsem šla spát, tak jsem to se slzami zopakovala. Cítila jsem klid a hlas, který říkal: "Neboj se, Radim je tu se mnou". Všude bylo světlo a měla jsem pocit rozloučení a uklidnění. Teď je mi smutno, ale vím, že se má dobře. Jen mi tu bude strašně moc chybět - Ten, který mě teď pohladí už jenom z dálky.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)