Zase vedle

26. ledna 2017 v 16:40 | Ravicu |  Stalo se u blázna ...
A já myslela, že kromě pár věcí, o kterých jsem chtěla psát (a ještě nenapsala), už nebudu mít o čem psát a ono ha ha ha... To bych přece nebyla já, abych zase neměla nalomené srdce či něco podobého.... Jen si říkám, jestli není čas lámat něco jiného? Třeba nohu? Tu jsem jaktěživa neměla nalomenou natož zlomenou!

Nu což, jdu psát, jestli zvládnu vypsat všechno, čehož jsem schopná a budu se snažit na nic důležitého nezapomenout....

Jako blesk z čistého nebe vstoupil do mého života bezvadný človíček a to bych nebyla já, abych se až po uši nezamilovala. Nebylo by na tom nic neobvyklého, ale to bych teprve nebyla já, kdyby to němělo několik háčků, řekla bych spíš háků! Seznámili jsme se náhodou, přes internet, přes muziku, prostě přes můj oblíbený bigbít a to když umřel Radim Hladík. Oba jsme ronili slzy a nějakou záhadou jsme se našli. Na Štědrý den, když dávali Pelíšky, které mě rozsekaly jako obvykle, tentokrát tedy ještě víc, díky Slunečnému hrobu, jsem dostala odvahu mu napsat. Slovo dalo slovo a to bylo propsaných hodin, dní... Zjistili jsme, že jsme téměř stejní. Ať v muzice, představách nebo v hovadinách běžného dne, atd ...

Konverzace pokračovala, prohlubovala se témata, prohlubovala se důvěra (nechápu - nikdy si nepřidávám do přátel lidi, které neznám a nevím a nikdo mi to nevysvětlí, proč jsem udělala vyjímku a ještě navíc jsem se svěřovala se svými problémy, což už vůbec nedělám...). Všechno šlo tak rychle, vypadalo to, jako bysme se znali celý život. Začínala jsem mít pocit, že toho člověka snad na dálku miluju, ale říkala jsem si, neeee, to je blbost.... Po pár dnech jsem si musela přiznat, že to tak je a nechápala jsem sama sebe a říkala jsem si - holka dej si pozor, co to vyvádíš, vždyť je to nesmysl ....

Nakonec jsem to sdělila i jemu a pak z něj vymámila fotku, fotky, kdy mi tvrdil, že až ho uvidím, tak mě to rychle přejde. Nestalo se tak. První fotka - juuu, super, prostě kus chlapa. Pak mi poslal fotku, po které mě to mělo přejít na 200%. A víte, co se stalo? Pravý opak! Málem mi vypadl telefon z ruky, když jsem otevřela email... Bylo to tam. A tak započalo moje trápení ve velkém ...

Řešili jsme samozřejmě i moje srdeční problémy a já jsem při těch rozhovorech zjistila, že opravdoví muži stále existují, byl jedním z nich. Postupně došlo k virtuálním intimnostem a já nevím k čemu všemu. Strašně jsem si přála, aby mě pomiloval, jednou zažít, jaké to je, když je to z lásky bez žádného "ale" a bez sobeckého "hlavně, že se udělám já". A ač jsem stydlivá, chtěla jsem se sejít. Schůzka vše ještě zhoršila. Byli jsme spolu celou noc (nemyslím tím sex) a pořád bylo nějaké téma, nechtělo se nám domu, až jsme vyčerpáním odpadli. Jediné k čemu došlo (a jsem za to ráda) byly krásné polibky. Tak nádherné políbení a pohlazení jsem v životě nezažila.

Překážky vztahu bych rozdělila na relativní a na pěkně na hovno. Velký věkový rozdíl - čas je relativní, chronické onemocnění - někdo má fyzický problém, někdo je na hlavu jako já, navíc, kdo jiný, než zdravotní sestra ví, do čeho by šla a hlavně, dokázala se o toho člověka postarat. Musím ale říct, že mi moc líbí jeho úvahy o takovém životě - nevím, jak dlouho zvládnu chodit do práce, finančně budu v prdeli, ty budeš chtít rodinu - jak bych Vás zabezpečil, úplně nejvíc mě rozsekává hláška - brzo umřu a co ty sama a s dítětem bez táty... Nemůžu říct ani popel na tyto argumenty. Je to pravda, mohla by to být pravda...

Život nežijeme přece proto, abychom žili v luxusu, mysleli na sebe a sobecky si užívali pomíjivé věci či činnosti. Život není peříčko a o tom něco vím, ale to nejdůležitější, nejkrásnější a to, co život dělá životem a naplňuje ho, je láska. A já se plně ztotožňuji s biblickým textem:

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno.
(1. Kor 13, 1-8)

Kdyby šlo jen o pět let, byl by to pro mě ten nejkrásnější dar, který bych mohla dostat. "Následky" by mi za to stály. Prý jsem zamilovaná, idealizuji si ho, nevidím to následné "neštěstí". Může se i Vám zdát, že tomu tak je, ono moje příběhy jsou vždycky neuvěřitelné a velmi emotivní, ovšem tento způsob života je mým krédem ještě z dob, kdy jsem žila v úplné a hluboké temnotě. Navíc bych řekla, že už toho mám mnoho za sebou a taky vím, zač je toho loket. Často si všechny tyhle situace doma přemítám a přemýšlím o tom velmi intenzivně a pokaždé dojdu k téměř totožnému závěru...

Teď ovšem nastává ten pravý problém. Má přítelkyni, jsou spolu poměrně dlouho, miluje jí. A další paradox, jmenuje se stejně jako já a on jí oslovuje velmi krásně, tak mi říkávala babička a když umřela, v životě mi tak nikdo neřekl... Dostala jsem ho do svízelné situace a mrzí mě to, trápí mě to, nechci mu ubližovat, ale nemůžu to ovládnout. Vždyť já ani vlastně přesně nevím, co přesně ke mě cítí on, pokaždé mám z jeho citů jiný pocit... Naše debaty jsou tak strašně protichůdných emocí - oba se v tom plácáme jak kapr na souši. Jediné, co vím je, že to jiskří a to je průser.

Nemohla bych žít jako "ta druhá". Muži jsou na tom trochu jinak v této problematice, ale já bych nemohla. Hlavně ze zkušeností z okolí vím, že je to druh velmi bolestného a těžko ovladatelného vztahu, dá-li se to tak napsat a eticky je to ... řekněme hrůza ... Bojím se, co bude, co když podlehnu? Moje morální zásady a přesvědčení dostávají pěkně na frak a hroutí se. Vždycky přes tyto "parametry" nejel vlak. A dnes? Hroutím se ze sebe, hroutím se z celé té situace, hroutím se z něho.

Přijdu si jak bipolární člověk bez terapie - nahoře - dole - neskutečných emocí a bolestí. Často neovládnu svoje city a ty smsky pak tedy taktéž stojí za to, ubližuju mu a nechci. Nechci trápit člověka, kterého miluju, jen to nezvládám. A víte co? Je toho ještě mnoho, co bych chtěla napsat, ale už nemůžu. Nemůžu pokračovat přes bolest, která se mi teď nahrnula do srdce. Myslete si, že jsem blázen a já Vám odpovím: "Ano, máte pravdu!"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)