Když láska ubližuje

1. února 2017 v 13:00 | Ravicu |  Stalo se u blázna ...
Nikdy jsem si nemyslela, že se dokážu chovat tak emocionálně, až si tím "zavřu dveře", zraním někoho, koho miluju a sama sebe zasvětím do nejtemnějších míst své duše... Člověk by řekl, že největší temnota kterou zažil, bude deprese, ale ač to bylo utrpení velké, neumím snad ani vyjádřit, jaké velké utrpení se ve mě odehrává právě teď...


Co se stalo? Nuže, podruhé jsme se sešli! Jak by to bylo nádherné, kdyby se ve mě nepralo tolik protichůdných pocitů... Tyhle pocity mám pořád, je to pro mě tak strašně těžké. Tolik o něj stojím, ale nejsem schopná se natolik usebrat, aby mi při některých slovech (nebo dokonce zpětně) nezačal stoupat tlak a srdeční akce. Ne, naštvání to není. Přemýšlím....hmmm... už to mám - možná bezmoc ...

Když jsme se sešli, povídá mi: "Jsem přemýšlel, kdyby jsme byli fakt spolu, tak tchán a zároveň potencionální dědeček by byl o rok mladší, než já..." Zasmáli jsme se tomu paradoxu, ale mě se moc líbilo, že takhle vůbec přemýšlel! Jenže ve mě se to uhnízdilo, jako čáp za komínem. A spojilo se to snad se vším, co jsem do té doby uchovávala v paměťovém šuplíku...

Večer byl fajn, žašla jsem nad atmosférou místní inteligentně bigbítové hospůdky, cítila jsem se uvolněnější, než kdy jindy... No jo, ale pak přišlo další téma - "co když nemůžu na facebooku někoho zobrazit, když vím, že profil má". Tak já jsem mohla... Co to asi znamená, že? Blokace, jistě. Nebylo by to tak divné, kdyby se nejednalo a jeho přítelkyni... Asi bych v tu chvíli měla mít radost, ale fakt jsem jí neměla. Bylo mi to líto...

Večer nějak pokračoval, až přišli na řadu věty: "nevím, co mám dělat, nemůžu se rozpůlit", atd, atd... Už jsem chtěla vážně odejít, měla jsem nakrajíčku, ale zase jsem si sedla... Nakonec jsme měli jít zase do nonstopu, aby jel se mnou do mého místa bydliště jsem ho nepřemluvila. Ve mě se to najednou tak zlomilo... Normálně jsem utekla, jako malá holka a to i s brekem... Říkala jsem si, tak na zábavu, do nonstopu a na krásný slůvka jsem dobrá, moji upřímnost zase nikdo nechce, hlavně že ta jeho si ho blokuje, ale to je v pořádku, tak hlavně, že ho to tam táhne dál...

Co čert nechtěl (i když čert spíš chtěl), pak došlo ještě ke komunikačnímu šumu, co situaci uvnitř mě jen přikořenilo a totálně uvnitř mě vzpálo chilli, když jsem nestihla poslední spoj... Seděla jsem u kostela a břečela, jak želva, místo hlavy tykev... Když mi neodpovídal na další smsky, nenapadlo mě nic lepšího, než ho poslat kamsi...

P.S. Posílání kamsi mi fakt jde... Nebylo to poprvé, většinou šlo o nějaký můj vnitřní boj, kdy jsem cítila, že moje city nejsou opětovány - konstatování - neboj, láska přijde - to je jak když mi rovnou říká - sorry, tebe prostě nemiluju, hledej a ono to přijde - což na mě působí jako slušné "jdi někam". A bylo víc takových situací, kdy stačilo prosté souvětí a ve mě se evokovala skutečnost, která mě bodá do srdce, jen jsem nechápala, proč mi to říká, ještě navíc, když před půl hodinou jsme vypadali, nebo si psali jako bych byli pár...

Obrácená logika, mě tak napadá.. Ve vztahu, kde jsem měla říct "jdi do hajzlu" jsem útrpně mlčela, proč teď, když bych měla být trpělivá, to říkám? Z bezmoci nenaplněnosti...?

Hroutí se mi všechno. Od té doby, co přišel do mého života se zhroutil můj vnitřní svět, moje morální stanoviska, můj mozek odešel na dovolenou, moje srdce páchá harakiri... Tak jsem se radovala, že už mě nic netrápí, byla jsem veselá, občas mě sice přepadla trudomyslnost - z toho, že toužím po pravé lásce, objevovalo se to v různých intervalech, za nějaký čas to přešlo. Paradox, že zrovna v téhle trudomyslnosti jsme se poznali... ale jinak, byla jsem tak šťastná!

Teď žasnu, že se chovám jako dement, žasnu, že jsem schopná hodiny brečet při vzpomínce na jedno slovo, událost, akt... žasnu, že nejsem schopná racionálně přemýšlet, žasnu jak se mnou emoce cloumají (takhle to se mnou neházelo snad ani v období destabilizace mého magorismu), žasnu nad tím, že láska má být trpělivá a mě ta trpělivost selhala... nikdy jsem tak hluboké city neprožila a neumím je ukáznit, ale musím se to naučit, nechci o něj přijít, ale myslím, že právě to je to, čeho jsem právě dosáhla ...

Dlouhou dobu jsem přemýšlela, jestli to nemůže být tou chorobou tykevní, jestli se třeba nedekompenzuju, ale ne. Když mě někdo zaměstná, že na něj nemyslím, což jde těžko, ale občas se to někomu povede, jsem to zase já. Vysmátá, vymýšlející hovadiny vedoucí k salvám smíchu, okrajově debatující - hlavně naslouchající, racionálně přemýšlející ...

Do prdele, chci se zpátky!!! Chci zpátky sebe!!!! Chci zpátky tebe!!!

My bijem o mříž ducha lvi a my ji rozbijem!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)