Příběh běží na více frontách

25. února 2017 v 2:56 | Ravicu |  Stalo se u blázna ...
Jsem skoro zpět! Nevím ani, jak bych to popsala, ale žiju, zamilovaně pokračuju, diagnosticky jsem zpátky v normálu, jinak se mi plno věcí bortí, blíží se Velikonoce a co dál?


Musím říct, že poslední dobou dostává celý můj vnitřní svět pěkně zabrat. Nebudu se opakovat, již jsem to psala téměř ve všech třech předchozích článcích...

Chtěla jsem to přetrpět. Chtěla jsem se na něj vykašlat a dokonce to i "přikázala" jemu! Můj super zákaz byl snad ještě víc ubíjející, než normální stav! Neustále dokola jsem si opakovala známá fakta plus důsledky (viz. mé pomatení), ale nezabíralo to. Naopak, místo, aby se mi dařilo se zkompenzovat, přišlo mi to ještě horší a horší a horší! Nedalo se to bez něj vydržet. Občas jsem nevydržela já, občas on, prostě jeden z nás se ozval... Snažila jsem se být tvrdá, neoblomná! Cílem bylo, odehnat ho, co nejdál!

Bála jsem se, co na to moje doktorka, co na to můj duchovní... Neříkám, že by mě snad chválili, ale největší starost, dělal všem můj smutek... Tu akci pomatené mysli odsunuli na vedlejší kolej... Nechápala jsem to, že všichni vidí moje zraněné srdce - ani o tu hlavu jim nešlo... V úžasu na to koukám dodnes...

Ale zpět. Vím, jak jsem se chovala zle. Mělo mi to ukázat mnoho věcí. O svém pokrytectví, co se vztahů týká, jsem psala také v některém z předchozích článků, tak to jen pro připomenutí.

Další věcí je fakt, který jsem nebyla schopná začlenit do svého softwaru a sice, že Bůh mě miluje, i když jsem totální kretén. A stále s tím mám trochu trable, ale po tom prožitém traumatu vlastního kreténství a neuvěřitelném zázračném vyklouznutí z toho, co jsem si nadrobila, se mi výrazně posunuly mantinely v pochybování o tom, že by Bůh mohl mít rád blba jako jsem já... Kdyby neměl, tak jsem v hajzlu...

Další věcí je, že se mám učit trpělivosti a mírnosti - to mi nikdy moc nešlo a je jedno jestli v interakci s druhými, se sebou, s úkolem, nebo s poživačností... Ta moje oblíbená biblická pasáž o lásce z listu Korintským obsahuje slůvko trpělivost - ano, láska je trpělivá - no jak bych mohla milovat tu pasáž a žít podle ní, když mi chybí trpělivost? Možná šlo spíš o uvědomění a postupné nasměrování na "správnější" kolej. Ztotožňuješ se s tím? Tak pojď do důsledku!

V neposlední řadě se mám naučit, obracet se na Boha i v tak neskutečně krizových situacích a případně ještě dříve, řekněme v jakémsi záchvěvu... No dobře, člověk se na Boha obracel, ale málokdy v záběhu! A když už jsem se o to v krizi jednou snažila, dělala jsem to špatně, šlo spíše o ublížené tázání se, v podstatě až do výčitek "proč"! Tak takhle se na Boha a ani za ním nechodí, to vědí i ateisté, jen já jsem měla ve svých ohromných bolestech chuť všechno Bohu vyčítat!

Kombinace bolesti, netrpělivosti, poživačné nestřídmosti, zlořečení ... živná půda pro rohy a kopyto ... Klidně se smějte, ale je to tak... Taky mě v tom všem nechal náležitě vykoupat, ale zasáhl ve svých oblíbených 12:05 a zázrak byl na světě! Už bych musela být vážně mega kretén, aby mi to nedošlo a neměla jsem touhu, zahrabat se dvě míle pod zem...

Fajn, tak teď víte, co jsem si z toho vzala, ale jak se ten příběh vyvíjí dál? Nemohla jsem ho odehnat, každý den bez něj, bylo větší utrpení, než když se jeden z nás "omylem" ozval. Nevěděla jsem, co mám dělat, ptala jsem se sebe i Boha, co mám dělat... Rozsekla jsem to, musela jsem ho vidět! Ale bála jsem se hodně! Toho, že bych to zase nemusela zvládnout a vůbec celého toho PPP (plného pytle problémů)...

Oba jsme byli trochu...hmmm...řekla bych ve zvláštním stavu, nevím, jak to lépe popsat. Další věcí je, že jsme se konečně bavili vážněji než vážně a ne jenom chvíli. Plno věcí jsme probrali... To bylo potřeba jako sůl... Konečně jsem mu řekla online, jak ho žeru a proč (jo, stále kvokám), ale stále nějak nedokáže uvěřit tomu, co na něm vídím - respektive, co mladá holka vidí na starym chlapovi - bych tloukla hlavou o zeď, aby se mu rozsvítilo, jestli nevidí, jak jsem z něj v prdeli...

Nicméně... bylo mnoho chvil, kdy jsem se chtěla sbalit a postaru utéct, ale zarazila jsem se, v duchu jsem se dovolávala Boží pomoci a divte se nebo ne, neutekla jsem, nepáchala jsem žádný traumata a zvěrstva, sama jsem se divila... Snažím se o to i teď. Poštou nahoru i poštou k milému. Ovšem ke každému trochu jinak. Takový sáček s mixem bonbónů... Čekat, prosit, děkovat, cvičit trpělivost, posilovat důvěru, obracet se tam, kam mám... je to mnoho a nechce se mi to úplně vypisovat, ale myslím, že je to srozumitelné...

Někdy si říkám, jestli je to správně. Je to on? Proč by měl být? Co když mě to má odvést od Boha? A pak musím konstatovat, že kdyby to bylo špatně, neměla bych tolik Boží podpory, pomoci, lásky... Takže je to správně? Když si vzpomenu na svoje pocity, city a okolnosti celé téhle kauzy, musím uznat, že v její historii neshledávám žádné "pozor" z vyšších míst Patrně se má ukázat to, že od Boha neodejdu, i když moji mysl bude zaměstnávat něco hodně bolestného, niterného a životního! To je můj názor. A kdyby mělo být něco špatně, necítila bych nevůli a pokárání? Předtím jsem jednala špatně (nemyslím teď ten průser, ale vůbec moje zoufalé útěky a podobně), tak jsem cítila, že něco v pořádku není, jen jsem nevěděla co, až pak mi došlo, že kromě mého chování nemá co být špatně - smilstvo nepácháme :))

A nemusím říkat, že moje modlitební témata se značně zůžila... Kdo prosí, ten dostane? Většinou to, co je pro člověka nejlepší, i když v prvních chvílích se to tak jevit nemusí. Jen bych si tolik přála, aby mého trápení byl konec... Ono se i v rodinném životě objevil závažný fakt minulosti, který mě ranil a musím se s ním srovnat. V pracovním životě je to něco podobného. Na přátelé nemám náladu, myslím ve smyslu, že bych je nechtěla obtěžovat svým ztrápeným ksichtem a ještě větší mlčenlivostí, než obvykle. Mám tak roztěkanou mysl, že sepsání jednoho článku mi trvá věčnost... Často nejsem schopna se soustředit ani při modlitbě....

Ještě nezačala ani postní doba a já cítím ten tlak, všechno kolem mě se bortí a teď projev svou víru. Jediné štěstí je, že Bůh nám vidí do srdce. Snad vidí, že nejsem schopná vyjádřit slovem nic a někdy mám problém i naslouchat, ale přece nejsem a ani nechci být hluchá a že bez něj nikam dál jít nehodlám, jen mám v sobě takovou bolest a zmatek, že těžko plodím něco rozumného... Každé přemýšlení mi činí problém...

Nakonec se musím pochlubit, že prášek, co mi přidali na akutních lůžkách, jsem úspěšně sundala zpět, na svou původní medikaci... Stabilizace psychiky a dekompenzace duševna...

Ještě poslední věc. Musím se omluvit našemu Radimkovi. Byli jsme totiž tak šťastní, že díky němu, jsme se dali dohromady, akorát ten, jestli to vidí, tak si určitě říká, že já neumřel někdy jindy, to jsou takoví paka, hlavně slečna... Sorry, černej humor zdravotníka... nicméně už jsem brečela a říkala jsem mu to, prej díky tobě jo, no tak to ti pěkně děkuju, že jsem totálně na sračku, proč jako? Protože bagr. Omlouvám se Radime a děkuji!

Ještě, že v nebi mají smysl pro humor,,,
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 27. února 2017 v 11:23 | Reagovat

Doufám že se povede o hodně líp :)
Chtěla bych to umět zvládat aspoň tak jako ty, já se v tom utápím snad čim dál víc. A to i s lékama :(

2 Ravicu Ravicu | E-mail | 1. března 2017 v 11:08 | Reagovat

[1]: Taky nejsem zářný příklad toho, jak by to mělo vypadat ;) řekla bych, že vůbec :D ale musím, protože jinak bych zhynula, nemám nikoho ku pomoci, kdo by mě třeba živil a tak, to je spíš o možnostech ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)