... že nemůžu ani psát

10. února 2017 v 14:25 | Ravicu |  Můj život s diagnózou
Můj nový článek navazuje na dva předchozí, řekla bych, že je to takové volné pokračování... Akorát rubrika se změnila. Už to totiž není jenom "stalo se", ale do mého života vstupuje opět moje diagnóza, která se vlivem vnějších událostí zdekompenzovala směrem dolů...

O co jde? Ach, ta láska... V životě jsem nepoznala tak velkou a bolestnou lásku. Nemůžu pomalu ani psát, nemůžu dýchat, jíst, pracovat... Ano, byly nějaké, které jsem velmi špatně snášela, ale rozhodně nikdy nedekompenzovaly mojí psychiku natolik, aby se rozhodila moje základní bláznovská diagnóza. Rozhodně jsem nikdy kvůli chlapovi nechtěla skákat z mostu, nikdy jsem to nechápala, ba co víc, pokrytecky odsuzovala...

Byla jsem trestem sama sobě... Opět jsme se sešli, opět jsme popíjeli, opět jsem byla odmítáná, ale teď mi to přišlo nějak víc a co mě na závěr rozhodilo - rozhovor s někým, kdo si přesedl k nám ke stolu - copak to, že jsem byla skoro jako vzduch, to chlapi se zapomínaj, kór když polovička není moc hovorná, ale při té konverzaci zaznělo "moje přítelkyně" a měla jsem pocit, že odmítnutí následované tímto sloganem mě snad zabilo... A co myslíte? Ne, nechtěla jsem, ale utekla jsem... Když jsem se zvedala, další co mě rozhodila bylo konstatování "už je to tady"... Pak proběhla nějaká moje reakce, ale to už není důležité...

Cítila jsem se totálně zrazená, odkopnutá, bez života, úplně mrtvá... Kéž bych aspoň nepila, přece vím, že bych pít neměla, ale nečekala jsem takový zvrat... Když jsem došla na nádraží, zjstila jsem, že vlak mi jede až za více jak půl hodiny, tak jsem si sedla ven, abych mohla kouřit. Brečela jsem, neutěšeně, přerývaně... Protože jsem pila, tak jsem to neviděla, ale začal se rozvíjet akutní depresivní syndrom...

Průser jako kráva... Co by asi mohlo napadnout člověka sedícího na nádraží, totálně citově zraněného, naplněného alkoholickým nápojem, díky čemuž se mu rozjela akutní depresivní dekompenzace...? Jo, řekla jsem si, že tím vlakem prostě neodjedu, měla jsem s ním trochu jiný plán... Ač se moje kolegyně snažila sebevíc, nedokázala mě přesvědčit, že to není správná volba... Nakonec jsem jí nebrala ani telefon... A co ona na to? Zavolala policajty...

Vlak se blížil, ale nedokázala jsem to, ustoupila jsem a sedla jsem si na schůdky starého nefungujícího vagónu... Kouřila jsem jednu za druhou, pláč viz popis výše a do uší mi zněl Vláďa Mišík a jeho Doteky... Najednou koukám a oni policajti a v závěsu se přiřítila i kolegyně. Brečela jsem, že jsem to nedokázala, ale že nevím, co s tak velkou bolestí mám dělat...

No nic, policajti udělali záznam, dali mi dýchnout (mimochodem nic moc, spíš trapný), museli mě nechat odvést do místní nemocnice na vyšetření, tušila jsem průser a taky že jo. Noc na psychiatrickém lůžku. Co Vám budu povídat, nikomu jinému by to neprošlo, ale mě zase jo. Bůh mě tak miluje a já stále selhávám a páchám ty největší hříchy. Správně by měli hospitalizovat detenčně (nedobrovolně) na dobu X... Ukecala jsem svojí ošetřující lékařku, chtěla mě pustit hned odpoledne, ale zarazil to vedoucí lékař. Když pak viděli, jak se hroutím, vzali si mě oba a rozmlouvali jsme...

Než si pro mě přišli, modlila jsem se. Říkala jsem něco ve smyslu, že vím, co jsem za pitomce a jakou hrůzu a co jsem spáchala a prosila jsem o pomoc, že takhle mě to rozloží, než když budu muset normálně fungovat... A víte co se stalo? Vedoucí lékař pravil: "Já nevím, proč to dělám, je to proti mému přesvědčení, proti lékařskému postupu, proti logice a vlastně proti všemu, ale já Vás pustím"

Koukáte, co? No já jsem taky čuměla, ale v duchu jsem si říkala, já vím, proč to děláš a děkovala jsem Bohu. Nechal mě to dostatečně vychutnat, ale ve 12:05 zasáhl, aby mě vlastní kreténismus opravdu nezabil... Nicméně mě museli předat doprovodu, přijeli pro mě obě kolegyně a tak jsme si hezky pobrečeli...

Nadávám si, nesnáším se, po tak dlouhé době a pracně zkompenzované diagnóze jsem všechno posrala... Jsem totálně zdekompenzovaná. A je to pro mě i dobré ponaučení - vždycky jsem říkala něco o morálních zásadách, o tom, že kvůli chlapovi se z mostu neskáče a bla bla bla... Holky mi říkaly, to nejde takhle, to kdo nepozná, tak neuvěří... Měly pravdu a já vidím, co jsem byla za pokrytce...

Další věc je ta, že se mi před křtem hromadí takhle závažné události a já místo abych prokázala nějakou víru, selhávám, prohrávám na plné čáře a konám pravý opak.

Teď mám prášek navíc, čeká mě návštěva u mojí ambulatní doktorky, která mě roztrhne, jak lístek do cirkusu, návštěva duchovního otce, kterému to budu muset svěřit.... Myslím, že jsem trestem opravdu sama sobě. Ten hořký pohár si vypiju do dna a je to tak správně. Jen bych si přála zkompenzovat svojí diagnózu. Deprese je sice situační, ale já nevím, co s ní... Jediné, co vím, že musím bojovat, prosit za odpuštění a úplně se odpoutat od mé nešťastné lásky, tedy od něj...

Smějte se mi. Patrě jsem chtěla říct ještě něco duchaplného a rozepsat svoje pocity i události trochu víc, ale nejde mi to, nemůžu, bolí to jako svině.

Držte mi palce...

Kdo jste věřící, pomodlete se za mě...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)