Postní doba bolí

9. března 2017 v 15:55 | Ravicu |  Stalo se u blázna ...
Neustále si říkám, že bych asi měla osvětlit to, jak jsem se dostala k víře. V postní době si většina lidí říká, že omezí vysedávání u PC, zatímco já jsem si řekla, že konečně napíšu jednu ze svých neuvěřitelných (jak jinak) cest...


Asi všichni, kdo mě znají nějak víc, vědí, že téma "já a víra" nepatří mezi novinky. Věřila jsem, nebo respektive jsem moc dobře věděla, že někde nějaký Bůh je, ale jak si na něj sáhnout, nebo ho oslovit? Jak se k němu dostat blíž? A také jsem věděla, že to asi bude těžší, vůbec ho najít, jelikož jsem v mladické nerozvážnosti četla nepěknou literaturu (myslím tím satanskou bibli), zkoušela různé okultnosti, nechala se zblbnout pozitivní energií. Ten okultismus zřejmě ze zvědavosti a taky vlastně pro to, že jsem si říkala, že Bůh mě asi rád nemá, když se pořád utápím v takovejch sračkách - tak tímhle jsem to výrazně vylepšila :))) Dnes se směju, ale jinak to moc směšné není a už vůbec nebylo. A pozitivní energie a otevírání se lecčemu - myslela jsem, že mi to pomůže s tou věcí, co mi sedí na krku, ale nestalo se. Všichni víme, že vše mělo tendence se horšit...

Když jsem se vrátila z léčebny, byla u nás v práci nová kolegyně. Náramně jsme si sedli. Postupně jsem zjistila, že je věřící, konkrétně katolík. Říkám si, ta je normální a já myslela, že katolíci jsou magoři?! No nic, trochu jsem o tom přemýšlela. Postupně jsem se začala ptát na některé věci, to je jasné, zajímalo mě to. Její odpovědi mi přišly přirozené, nenásilné a fakt hustýýýýý! :)

Jednou se mě zeptala, jestli nechci jít s nima na mši. Říkala jsem, že nevím, co tam budu dělat, že to neumím, že jsem byla akorát na půlnoční... Vysvětlila mi, že dělat nic nemusím, že stačí, když budu poslouchat. To mě oslovilo a tak jsem šla. A vážně jsem poslouchala. Celou mši jsem probrečela, měla jsem pocit, že je to o mě... Pak jsem se opakovaně vnucovala do přízně své kolegyně, která se začala smát (v dobrém slova smyslu) a říká mi: "Ty se snad ještě necháš pokřtít :)" Prakticky všechny mše jsem probrečela, až mě seznámila s knězem. Ona se totiž připravovala na biřmování v tomto pozdějším věku (jak by řekl učenec - předtím sešla z cesty).

Tak započala moje příprava na křest. Tedy, ze začátku to bylo jakési nahlédnutí, očmuchání toho, kam to vlastně lezu... Začala jsem se aktivně zajímat o křesťanskou literaturu a zjistila jsem, že mi mluví z duše, že se v mnoha případech ztotožňuje s mým názorem, že je to to, co hledám...

Stále jsem ale cítila velkou tíhu a nevěděla jsem proč. Kolegyně mi poslala odkaz na video jednoho našeho exorcisty, kde popisoval okultní věci a praktiky, jejich následky a mnoho jiného. Přesně jsem se v tom viděla, nejenom co se pohnutek týče, ale zejména důsledků. Úplně mě polilo horko a nevěděla jsem, co mám dělat. Došlo mi, že mám doma stále okultní předměty, nebo věci, které k tomu používají (kyvadla, karty, křišťály, výkladové knihy, zaklínadla, zkrátka plno těchto hovadin).

Nevěděla jsem, co mám dělat, v tu chvíli se mi vážně udělalo zle a ještě víc se mi udělalo zle, když mi došlo, že na krku nosím pentagram... Ale co teď? Našla jsem si na internetu toho exorcistu, má své internetové stránky, kde jsem našla modlitbu za osvobození od zlého a ochrannou modlitbu atd... Vzala jsem odpadkový koš a všechny ty hnusárny jsem do něj začala házet a vynášet na chodbu. Byla toho slušná halda!

Představte si, snažila jsem se sundat si ten pentagram z krku a ono to nešlo!!! Nebyla jsem toho schopná! Ale jakmile mě napadlo požádat Boha o pomoc, v tu chvíli povolil sám! Ještě teď mám husí kůži! Takže přívěšek šup do koše a začalo nošení hnusu za dveře. Při odnášení posledních věcí se mě zmocnil takový strach, který jsem snad nikdy nezažila, možná totožně bych hodnotila tu situaci, když jsme utíkali do azyláku a šlo fakt o život... A nejenom, že jsem měla strach, najednou jsem slyšela strašně divný zvuk, řekla bych hrdelní vřesk. S modlitbou a s křížem jsem se dožila rána. Bála jsem se jít spát. Pustila jsem si chvály (písničky, v nichž se chválí Bůh), kolem jsem se vypodložila biblí, křížem, svatým obrázkem a dlouho jsem se modlila, než jsem měla pocit, že můžu chvíli mlčet a jít spát...

Fůůůůj, mě je špatně,jen si na to vzpomenu!!!!! Pak jsem celé toto dobrodružství přednesla svému duchovnímu, včetně celého života, abychom mohli pracovat na zpřetrhání pout atd... Bolí to dodnes. Veškeré moje naklonění se té nesprávné straně, mi dává zabrat právě v postní době... Ten hajzl se pěkně snaží, dát mi takovou čočku, abych si zase myslela, že Bůh mě nemá rád. Ten mě tak miluje, jinak už bych byla dvěstěkrát mrtvá, stopadesátkrát zabitá, stokrát bych si zkurvila život a tak můžu pokračovat do nekonečna...

Musím říct, že se můj život hodně změnil. K lepšímu. A ne, nežiju teď v ráji, mám stejné problémy jako předtím, jen jejich řešení, analýza probíhá úplně jinak - i když občas mi jebne (nebo spíš neposlouchám, co mi On říká) a je na světě průser v mém stylu, On mě z toho vždycky vytáhne. Cítím každý den ohromnou Boží ochranu a lásku. To je nepopsatelný pocit, který se těžko popisuje, kdo nezažije, nepochopí.

Aktuálně se cítím vysílena, so, to be continued... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)