Zákaz zákazů

8. dubna 2017 v 12:32 | Ravicu |  Stalo se u blázna ...
Překvapivě nevím, jak začít, ale je to pro mě hardcore tak, jako tak... Dostala jsem zákaz činnosti :) není to prdel, je to hrůza :( vyznat se v tom, všechno se mi v hlavě míchá a to ani nesouvisí s mojí tykevní diagnózou. Uf, uf, uf....


Dala bych si něco sladkého. Ne, dobře, fakt už jdu na to. Poslední schůzka. Jo, správně ta láska. A slepá. A já navíc, ještě blbá... Ne, nepáchám sebevraždy, i když možná do jisté míry by se to dalo nazvat i tak...

Už delší dobu jsem cítila, že něco není v pořádku. Asi jsem to nechtěla cítit a nechtěla jsem o tom přemýšlet, nebo spíš domyslet... Ani nevím, z kterého konce vlastně začít. Trochu jsem svého milého párkrát založila, ale copak to by bylo to nejmenší. O prachy mi nikdy nešlo, ale už to nějak vyvrcholilo... Tou poslední schůzkou to vyvrcholilo... Ale tak zvláštně...

Vůbec se totiž nezdálo, že by se cokoliv mělo stát či stalo. Nebudu rozepisovat důvody, proč ta poslední půjčka, protože patrně to tak opravdu je a není to nic ku zveřejňování. Věc se má ale úplně jinak... Asi budu muset začít od konce... Seděli jsme spolu, povídali si, nic neobvyklého, kromě pár posledních slov, která mi uvízla v hlavě, nebo na které jsem měla odvahu se zeptat. Jelikož putika je na nádraží, vyběhla jsem na vlak, protože jsem zapomněla, kolik je hodin. řekla jsem prosté: "Tak ahoj..." a zdrhala jsem, abych vláček stihla... Zatím nic divného, že?

Sedla jsem si, čekala jsem, že by se třeba mohl jít podívat, jestli jsem to stihla, popřípadě aspoň zvednout pravici na pozdrav. Říkám si, hmmm, tak teda nic... Pak jsem začala přemýšlet nad dnešním dnem a i nad těmi předchozími...

Opakovaně se díval na hodinky, s tím, že musí napsat daňové přiznání. Tak mu povídám, že jestli chce jít, tak ať jde, že už je mi to vážně jedno, že jsem poměrně zvyklá na to, že chce odcházet "včas" (ode mě). Tak já, jak pičus mu vezu prachy a on ani není schopnej, napsat to přiznání o den dřív, když věděl, že se máme sejít.

Na minulé schůzce říkal jakémusi týpkovi, že si žádá o důchod. Nyní se mě ptal, jak se to dělá, protože má obvoďáka kreténa. Po čase mi to nedalo a ptám se: "Ty jsi nešel ani na ten úřad, že ne?" Samozřejmě, že nešel. Tušila jsem to, že mi celou dobu lhal. Prý kvůli smlouvě na byt, aby jí od zaměstnavatele dostal, jelikož má firma nové zaměstnance, kteří nemají kde bydlet a samozřejmě taky, že není schopen se smířit s tím, že by nedělal, že takhle si vydělal alespoň na nájem, že byl zvyklý vždy peníze mít...

Pak mi nejde do hlavy, proč najednou teda šéfovi odevzdal simkartu a net...to mě napadlo aktuálně teď...nuže nic, pokračujeme...

Abych nezapomněla, mezitím proběhl rozhovor, že mám v plánu to vážně skončit, že takhle dál nemůžu. Sice říkal, že se mě nechce vzdát a vím, že to řekl i té jeho přítelkyni, která ztropila viditelné scény na facebooku (nešlo o žádný milenecký vztah, teď si říkám, ještě, že tak). Pravdou je, že to ještě nic neznamená a musím říct, že než si mě zablokovala, tak se mi z jejích komentářů chtělo zvracet, ono se mi vlastně chtělo zvracet už dřív, měla jsem pocit, že její oči nejsou vůbec upřímný (popravdě první pocity - falešný úsměv a šukavost - to mě napadlo po prvním pohledu na fotku před pár měsící), ale snažila jsem se racionálně zhodnotit, že z fotky se to poznat nedá, škoda, že jsem to neviděla u něj, kde mi naopak přišli megaupřímný a z očí do očí...

Což mi opět evokuje situaci, že vlastně ani nevím, kde bydlí, kromě názvu lokality... Prý se jeho bytná zná s tou jeho a hned jí volá, takže to není možné, atd., atd., atd. ...

Ale ono bylo plno malých indícií, co mě měly varovat, ale já je neviděla. Ještě, když jsme byli u toho, že jí to o nás řekl, tak mi říkal, že jí půjčil dvě kila, tak, že mu je pošle na složenku... No jako?! Tak já se snažím, mám o něj strach a on klidně půjčí moje prachy jí...nebo možná, že to byly nějaký ty jeho vydělaný, ale tak jako tak, je to vážně nechutný...

Nikdy si sám neřekl, vždycky jsem mu nabídla pomoc já, tu finanční. V dobré víře a ve velké lásce. Však mě to problém nečinilo a ani nečiní... Ta poslední schůzka mě ale vážně odrovnala. Copak to, moje chabá úspora dvou litrů, ale ještě platit hospodu a pak mi došlo, že už vlastně nemám vůbec nic... Tak mě tak napadlo, ty oblíbené pořady mého táty, kde mi velmi rád říká: "On po Vás ty peníze chtěl? - Ne, já jsem mu je sama dala." Asi měl pravdu o tý ženský blbosti...

Na té poslední schůzce vlastně ani nepostřehl můj smutek či snahu se ovládat, což mi kupodivu šlo. Mluvil ke mě a vlastně opakovaně o sobě. Vím, že toho moc nenamluvím, ale i tak ty rozhovory mohly vypadat jinak... Sám od sebe mě téměř nikdy neobejmul, nedal mi pusu... Vždycky to bylo, jak by mě rád viděl, ale nemá ty prachy... Moje typická reakce, neřeš to... Tahle reakce je mi vlastní i mezi přáteli, jen tady to bylo kdykoliv jsem ho chtěla vidět. Sednout třeba na vlak a přijet ke mě, nebo si prostě sednout na chvíli na lavičku, to ne...

Často jsme se rozcházeli v názorech na víru. Prostě kdo miluje Hospodina a Ježíše, tak se snaží jednat podle toho, i když vzhledem k dnešní době se to zdá divné, nemožné a já prostě nemůžu jinak, po tom, co mě vytáhl z tolika průserů a hnusů... Je to kurva těžký duchovní boj... Zároveň to nikomu nenutím, jsem přístupná diskuzi, což mi připomíná, že naše diskuze na toto téma se nikdy plně nerozvinula, protože on už prý neměl chuť, přesvědčovat mě o mojí utkvělosti...

Zrovna jsem dočetla knížku duchovní boj, kde je napsáno, že ten roháč často vystupuje v převleku anděla, mám to brát takhle? Pamatujete, když jsem psala, jak jsem se modlila za partnera? A četli jste nebo viděli jste Kytici - Svatební košili? Rouhání se a chtění partnera za každou cenu? Na tuhle myšlenku mě navedla moje kolegyně - přítelkyně - spřízněná duše - a měla pravdu. Tohle všechno mi řekla, když mě vyzvedávala ten den z vlaku, protože jsem opět přijela zhroucená z toho, že na mě sere, došlo mi, že když už dostal finanční obnos, tak už asi není důvod se nějak víc starat, však se ani nezajímal, jestli jsem dorazila v pořádku... Paradoxně, on ten den zrovna povídal o Kytici...

Dostala jsem od ní pěknou čočku. Ona zažila vztah, kdy jeden miluje a ten druhý má toho milujícího akorát na peníze. Dostala se díky tomu do pěknejch sraček a mě řekla, že mi to nedovolí a fakt byla drsná. Asi má pravdu. Mě to tak strašně bolí... Opět vztah, co člověka akorát zraní. Říkám si, kde dělám chybu, i když tady se na to neptám, vzhledem ke Kytici.

Takhle velkou bolest jsem snad nikdy nezažila, bojuju, ale ono už vlastně není moc s čím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 












Autorská práva na blogu:
- obrázky v článcích jsou vkládány pomocí vyhledavače s vyjímkou rubriky "Můj život za sklem", tyto fotky pochází z mé dílny
- básně, povídky, recenze, informace taktéž z mé dílny
(Ravicu)